21 Cdo 5902/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5902/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2017 Spisová značka:21 Cdo 5902/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5902.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 16 odst. 4 předpisu č. 201/2002Sb. § 3 odst. 3 předpisu č. 201/1997Sb. § 3 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění do 31.12.2014 § 2 odst. 1 písm. f) předpisu č. 309/1999Sb. ve znění do 20.02.2017 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5902/2016-154 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně O. F., zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční č. 901, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 122 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 36/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2016 č. j. 19 Co 1571/2016-117, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 10. 2. 2016 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 122 700 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 5. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované v pracovním poměru pracuje jako právní zástupce v odboru právních služeb. Za vykonanou práci jí podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb. náleží plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 bylo vydáno usnesení vlády ČR ze dne 9. února 2015 č. 90, které stanoví postup k doplacení nezákonně zkrácených platů soudců a státních zástupců, podle kterého Česká republika vyplatí soudcům a státním zástupcům „rozdíl mezi vyplacenými platy a výší platů určených z platové základny vypočtené z průměrné nominální měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře – přepočtené počty za období 2012-2014“. Podle uvedeného usnesení vlády měl být doplacen též plat žalobkyně za uvedené období ve výši rozdílu odpovídajícího částce 122 700 Kč, k jejímuž zaplacení žalobkyně bezvýsledně vyzvala žalovanou výzvou ze dne 29. 1. 2016. Svůj nárok žalobkyně vedle uvedeného usnesení vlády odvozuje od ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Žalovaná se uplatněnému nároku bránila zejména tím, že při stanovení platu zaměstnanců žalované vykonávajících činnosti uvedené v § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. zákonodárce využil odkaz na plat státního zástupce pouze jako způsob výpočtu; rozdílnost pojetí pozice státního zástupce a uvedených zaměstnanců žalované se promítá i v tom, že zaměstnanci žalované (na rozdíl od státních zástupců) plně podléhají zákoníku práce. Za relevantní žalovaná nepovažuje odkaz na usnesení vlády ze dne 9. 2. 2015 č. 90, které upravuje postup k doplacení nezákonně zkrácených platů soudců a státních zástupců, nikoli uvedených zaměstnanců žalované. Dohody o narovnání uzavřené mezi státem a soudci a státními zástupci nepředstavují „závazný právní základ, od kterého by bylo možno dovozovat jakékoli analogie či dokonce závazky žalované vůči jejím zaměstnancům“. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároků, které měly žalobkyni vzniknout před 10. 2. 2013. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 6. 2016 č. j. 28 C 36/2016-96 řízení částečně zastavil (na základě zpětvzetí žaloby) co do částky 1 458 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 121 242 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 11. 5. 2015 do zaplacení (výrok II) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 36 530,20 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III). Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, podle kterého platová základna byla stanovena na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ a podle kterého je v souladu se zákonem pouze takový postup, při němž bude zohledněno také to, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou „měsíční mzdu“ výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu, na čemž nic nemění to, že výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením, přičemž sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 271/2011 Sb. a č. 183/2012 Sb. nejsou správná. Nesprávný výpočet průměrného platu v nepodnikatelské sféře provedený Ministerstvem práce a sociálních věcí se projevil nejen v platech soudců a státních zástupců, ale i v platech právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, které jsou navázány na plat státního zástupce krajského státního zastupitelství do konce 5. roku praxe; nedorovnání platů právním zástupcům Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je proto v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, i pokud jde o jejich odměňování za práci. Poté, co shledal účelovou argumentaci žalované o tom, že není zřejmé, zda žalobkyně vykonávala činnost právního zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a nepřípadným její odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. Pl. 14/15, dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti žaloby, neboť „rozdíl mezi částkami, které byly žalobkyni v letech 2012 až 2014 skutečně vyplaceny, a součtem správné výše časových mezd a náhrad za období let 2012 až 2014“ činí více než uplatněná částka 121 242 Kč. Žalovanou vznesenou námitku promlčení soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť za situace, kdy žalobkyně promlčení nároku (jeho části) nezavinila, bylo namístě aplikovat korektiv dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 občanského zákoníku; vzal v úvahu, že právní zástupci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního pracoviště Č. B. byli interním sdělením žalované ze dne 3. 7. 2015 informování o tom, že žalovaná dostojí svým závazkům, a že žalovaná také více než rok připravovala podklady pro jednání vlády o způsobu dorovnání platů právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových za období let 2012 až 2014. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2016 č. j. 19 Co 1571/2016-117 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 121 242 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 5. 2015 do zaplacení, zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 6 984 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že na posuzovanou věc je třeba vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, který zrušil „příslušnou“ část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, zejména v nálezu vyjádřenou zásadu, podle které derogační účinky nálezů Ústavního soudu nastávají ex nunc, tj. ode dne jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, a nedochází proto k (zpětnému) „obživnutí“ předchozí právní úpravy. I když podle názoru Nejvyššího soudu uvedeného v jeho rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 byla platová základna určena z nesprávného údaje Českého statistického úřadu, nemůže se podle odvolacího soudu žalobkyně domáhat doplacení rozdílu platu za roky 2012 až 2014, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí pro uvedené roky jinou výši platové základny formou sdělení ve Sbírce zákonů nestanovilo; plat žalobkyně se podle zákona č. 201/2002 Sb. odvíjí od platu státních zástupců, který je upraven zákonem č. 201/1997 Sb., podle něhož je pro plat státního zástupce rozhodující výše platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlášená Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením. Pro období let 2012 až 2014 nelze proto jinak, než vycházet,