21 Cdo 754/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 754/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2018 Spisová značka:21 Cdo 754/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.754.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení o dědictví Účastníci řízení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 469 obč. zák. § 1481 o. z. § 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 1. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.12.2018I.ÚS 3924/18JUDr. Milada Tomkováodmítnuto11.6.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 754/2018-485 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci pozůstalosti po Č. K., za účasti 1) I. N., zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka č. 293, 2) A. L., a 3) J. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického č. 802/46, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 25 D 433/2014, o dovolání I. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2017, č. j. 17 Co 88/2017-440, t a k t o: Dovolání I. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2017, č. j. 17 Co 88/2017-440, ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o tom, že bude nadále jednat s pozůstalým synem J. K., jako s dědicem ze zákona v 1. dědické třídě, se zamítá; v dalším se dovolání odmítá. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po Č. K., zemřelém dne 8.6.2014 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 6. 2014, č. j. 25 D 433/2014-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla původně pověřena JUDr. Milada Berndtová, notářka v Turnově (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních), která ukončila notářskou činnost ke 30.6.2015. Její náhradnice JUDr. Sylvie Skákalová, notářka se sídlem v Semilech, byla poté z úkonů soudního komisaře vyloučena (§ 105 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních), a proto Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 27.7.2015, č.j. 25 D 433/2014-212, pověřil provedením úkonů soudního komisaře Mgr. Martinu Pokornou, notářku se sídlem v Turnově. Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 10.2.2017, č.j. 25 D 433/2014-368, rozhodl, že bude nadále jednat s pozůstalým synem J. K. „jako s dědicem ze zákona v první dědické třídě“ (výrok I.) a že se pozůstalá manželka I. N. odkazuje, aby ve lhůtě 3 měsíců podala u Okresního soudu v Semilech žalobu na určení, že pozůstalá dcera A. L. není dědičkou zůstavitele „ze zákona v 1. dědické třídě“ (výrok II.). Uvedl, že co se týče „údajné dědické nezpůsobilosti pozůstalého syna J. K., vycházel z tvrzení pozůstalé manželky, pozůstalého syna a svědků“ a že „zatímco pozůstalá manželka tvrdí, že pozůstalý syn J. K. je dědicky nezpůsobilý kvůli spáchání činů povahy trestných činů, pozůstalý syn tato tvrzení odmítá s tím, že prokázané skutečnosti nejsou činy povahy trestného činu a že není dědicky nezpůsobilý“. Konstatoval, že „k tvrzení pozůstalého syna, které pozůstalá manželka považuje za pomluvu, došlo po úmrtí zůstavitele v trestním řízení, které mělo objasnit smrt zůstavitele“, že „tedy není splněna podmínka dědické nezpůsobilosti už jen proto, že i kdyby tvrzení pozůstalého syna údajně poškozující pozůstalou manželku bývalo bylo pomluvou, nebyl by tento čin spáchán za života zůstavitele“, že „u údajného podvodu, kterého se pozůstalý syn J. K. měl dopustit vůči zůstaviteli tím, že se k němu jen naoko měl chovat přívětivě, aby zůstavitel neučinil závěť ve prospěch jiné osoby nebo aby pozůstalého syna nevydědil, nedošlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, když se pozůstalý neobohatil tím, že by uvedl někoho v omyl, využil by něčího omylu nebo by zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou“, že „údajná absence pomoci zůstaviteli pozůstalým synem v době nemoci zůstavitele není činem povahy trestného činu, když nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu“, že „trestný čin neposkytnutí pomoci dle § 150 t.z. se vztahuje na případy náhlé poruchy zdraví například při úrazu nebo dopravní nehodě, kdy je člověk bezprostředně ohrožen na životě, nevztahuje se na případy, kdy nemocný člověk je v péči zdravotnického zařízení nebo nějaké osoby a je mu poskytována odborná zdravotní péče“, a že „v tomto případě byl zůstavitel nemocen, léčen zdravotnickým zařízením a následně v domácí péči pozůstalé manželky, není tedy možné takové chování pozůstalého syna vůči zůstaviteli, kdy pozůstalý syn zůstaviteli údajně neposkytl v nemoci potřebnou péči, hodnotit jako spáchání trestného činu podle § 150 t.z.“. Vycházel proto ze závěru, že „u pozůstalého syna u tvrzených skutků nejde o činy povahy trestného činu, a tudíž je dědicky způsobilý“. Rovněž měl za to, že skutky povahy trestných činů „zanedbání povinné výživy“, kterého se měla A. L. dopustit tím, že „se nestarala o svého syna D. K., jenž od dětství pobýval u prarodičů, tedy zůstavitele a jeho manželky, a nepřispívala na něj žádnými finančními prostředky“, „krádeže“, které se měla dopustit tím, že „zrušila účty stavebního spoření svých dvou synů a peníze z těchto spoření použila pro svou potřebu“, „pomluvy“, které se měla dopustit vůči zůstaviteli a poz. manželce a jejímu synovi tím, že „po úmrtí zůstavitele zasílala elektronickou poštou e-maily na adresu syna poz. manželky A. A., který byl firemní a měli k němu přístup zaměstnanci, v těchto e-mailech měla sdělovat skutečnosti způsobilé ohrozit značnou měrou vážnost syna poz. manželky a A. A. u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“, „křivého obvinění“, kterého se měla dopustit tím, že „dala podnět k zahájení trestního řízení proti zůstaviteli z důvodu, který se dle tvrzení poz. manželky nezakládal na pravdě“, a dále „neposkytnutí pomoci, nebezpečného pronásledování, výtržnictví, podněcování k nenávisti“, jsou mezi účastnicemi „nesporné“. Oproti tomu zhodnotil skutečnosti, které měly naplnit podstatu skutků povahy trestného činu „ohrožení výchovy dítěte“ a „poškozování cizí věci“, jako skutečnosti „sporné mezi účastníky řízení“ a odkázal pozůstalou manželku, která „nechť na základě vyřešení sporných skutečností prokáže, že se pozůstalá dcera dopustila skutků povahy trestného činu ohrožení výchovy dítěte a poškozování cizí věci“, spočívajících v tom, že „v srpnu 2010 zanechala své nezletilé děti samotné v bytě a odjela do zahraničí, přičemž děti byly bez dozoru, dále děti měly být seznámeny s erotickými pomůckami pozůstalé dcery, která měla před svými dětmi provozovat prostituci“, a že „v srpnu 2010 při užívání bytu v domě v T., P. ulice, který patřil zůstaviteli a pozůstalé manželce, zničila vybavení tohoto bytu“, a tudíž je „dědicky nezpůsobilá a není dědičkou“. K podání žaloby odkázal pozůstalou manželku, neboť její postavení „se jeví jako slabší“, a to vzhledem k obsahu „policejních protokolů“, podle nichž „se přečin ohrožování výchovy dítěte nestal a věc byla odložena“ a v případě poškozování cizí věci „Policie ČR nestanovila výši škody“. K odvolání I. N. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5.10.2017, č.j. 17 Co 88/2017-440, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je zrušil. Uvedl, že „v záležitosti dědické (ne)způsobilosti J. K., sporné jen po stránce právní, soud prvního stupně správně věcně rozhodl“, že „považuje za správné, že okresní soud svůj kladný závěr o dědické způsobilosti účastníka řízení vyjádřil výrokem vydaného rozhodnutí (ačkoli se takový závěr obvykle vydáním soudního rozhodnutí nedeklaruje a projeví se zkrátka tím, že pozůstalostní soud s dotyčnou osobou jako s účastníkem dále nejedná)“ a že „důvodem k vydání takového rozhodnutí v projednávané věci je, že účastníci vedou o dědickou (ne)způsobilost otevřený spor a jeho jednoznačné vyřešení soudním výrokem je potřebné pro další průběh řízení“. Dále uvedl, že „tímto způsobem ale nemohl rozhodnout o druhém výroku napadeného usnesení“, že „soud prvního stupně jej vydal mj. i na základě úvahy, že je-li tu o dědické (ne)způsobilosti A. L. spor jak skutkový, tak i právní, je zapotřebí přednostně rozhodnout o sporu skutkovém“ a že však „tato úvaha v poměrech daného řízení správná není“. Vycházel ze závěru, že „některé skutečnosti, které jsou pro závěr o dědické (ne)způsobilosti A. L. určující, jsou mezi ní a I. N. nesporné, takže je stačí podrobit právnímu hodnocení, které lze provést přímo v