21 Cdo 786/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 786/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2006 Spisová značka:21 Cdo 786/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.786.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 786/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému M. S., o 13.552,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 39/2005, o dovolání žalobkyně  proti usnesení  Krajského soudu v  Ostravě ze  dne 4. ledna 2006, č.j. 16 Co 407/2005-14, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 12. 1. 2005 u Okresního soudu v Ostravě, aby jí žalovaný zaplatil 13.552,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že s žalovaným uzavřela „Dohody o náhradě škody“ (vzniklé žalobkyni na výstrojním materiálu) dne 24. 5. 2001 na částku 739,- Kč, dne 26. 6. 2001 na částku 5.328,- Kč a dne 18. 12. 2001 na částku 8.085,- Kč, v nichž žalovaný uvedené částky „uznal co do důvodu i výše za svůj pravý a splatný dluh vůči žalobkyni“ a zavázal se je uhradit nejpozději do 30. 11. 2001 (částku 739,- Kč), do 31. 12. 2002 (částku 5.328,- Kč) a do 30. 4. 2002 (částku 8.085,- Kč);  přes opakované výzvy však žalobkyni dosud nic nezaplatil. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 8. 2005, č.j. 26 C 39/2005-4, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena „Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „§ 71 odst. 4 zákona č. 220/1999 Sb. ve spojení s § 144 a násl. zákona č. 221/1999 Sb. stanoví pro právní vztahy náhrady škody způsobené na majetku  Armády ČR vojákem základní služby vzniklé od 1.12.1999 pravomoc k projednání a rozhodnutí věci služebním orgánům“, a že vzhledem k tomu „nejsou soudy dle § 7 odst. 1 o.s.ř. pravomocné tuto věc projednat a rozhodnout“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 1. 2006, č.j. 16 Co 407/2005-14, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný jako voják základní služby ztratil svěřený vojenský materiál a že podepsal tři dohody o náhradě škody ze dne 24. 5. 2001 na částku 739,- Kč, ze dne 26. 6. 2001 na částku 5.328,- Kč a ze dne 18. 12. 2001 na částku 8.085,- Kč se splatností do 30. 11. 2001 (částka 739,- Kč), do 31. 12. 2002 (částka 5.328,- Kč). a do 30. 4. 2002 (částka 8.085,- Kč). V těchto dohodách se zavázal zaplatit uvedené částky žalobkyni jako škodu, za kterou je odpovědný podle ustanovení § 51 zákona č. 220/1999 Sb. Protože „ke škodě došlo za účinnosti zákona č. 220/1999 Sb.“, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil „a rozhodl o postoupení věci pravomocnému služebnímu orgánu“. Na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „nic nemění ani ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.“, neboť z tohoto ustanovení „vyplývá pravomoc služebních orgánů rozhodnout o náhradě škody ve všech případech, v nichž je dána odpovědnost vojáka za škodu způsobenou státu podle části páté tohoto zákona, a to bez ohledu na to, zda k dohodě o náhradě škody došlo či nikoli. Smyslem ustanovení § 56 odst. 1 věty první zákona č. 220/1999 Sb. není rozštěpení pravomoci rozhodování o náhradě škody  mezi služební orgány a soud podle toho, zda došlo nebo nedošlo k dohodě o náhradě škody. Z citovaného zákonného ustanovení se podává podle názoru odvolacího soudu pouze zdůraznění pravomoci služebních orgánů rozhodnout o náhradě škody, pokud k dohodě o náhradě škody nedojde. Uvedenému je třeba rozumět tak, že, pokud k dohodě o náhradě škody dojde, není třeba, aby služební orgán rozhodoval,  a nelze dovozovat, že v případě, že dohoda o náhradě škody uzavřena byla a posléze z ní nebylo plněno, je bez dalšího dána pravomoc soudů podle § 7 odst. 1 o.s.ř.“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud „nerozlišuje dva rozdílné procesy, a to zvláštní řízení ve věci služebního poměru a rozhodování ve věcech občanskoprávních“. Již „při tvorbě zákona č. 220/1999 Sb. a konstrukci ustanovení § 56 odst. 1 vycházel zákonodárce z možnosti ve věci náhrady škody rozhodnout nebo se s tím, kdo škodu způsobil, dohodnout na její náhradě“. Podle názoru dovolatelky tedy služební orgány rozhodují o náhradě  škody za té podmínky, nedojde-li k dohodě o náhradě škody. „Z dikce tohoto zákonného ustanovení lze dovodit, že pravomoc služebního orgánu je dána pouze v těch případech, pokud nedošlo k dohodě o náhradě škody“, a v ostatních případech je dána pravomoc soudu. Podle názoru dovolatelky „jde totiž z  každého pohledu o majetkovou (občanskoprávní) věc, byť i jde o vztah, který je jinak upraven  jiným právním předpisem než občanským zákoníkem. Žalobkyně jako věřitelka se svého práva na plnění z uzavřené dohody a řádné zaplacení  dluhu dlužníkem nemůže domáhat jinde než u soudu“. Opačný názor by znamenal, že, kdyby měl rozhodovat služební orgán, musel by zřejmě - jak dovolatelka zdůrazňuje - nejdříve dohodu o náhradě škody, kterou je předmětný závazek stále zajištěn, jednostranně vypovědět, přičemž tato možnost nebyla v dohodě sjednána. Kdyby mělo přesto dojít k jednostrannému odstoupení od dohody, „nastal by problém s promlčením nároku, neboť škoda byla způsobena již v lednu roku 2001 a jednostranným odstoupením by došlo k anulaci písemného uznání dluhů a současně by došlo ke zrušení prolongace desetileté promlčecí lhůty“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení  obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.                   Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 12. 1. 2005 nárok na náhradu škody za ztrátu svěřeného výstrojního materiálu, který žalovaný „převzal proti podpisu na výstrojním osvědčení, a tím za něj převzal odpovědnost podle § 51 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby“. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně nepodává žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služební povinnosti žalovaného včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu (včetně základní služby). Vzniká dnem nabytí právní moci odvodního rozhodnutí o schopnosti k vojenské činné službě [srov. § 16 odst. 1 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon)]. Povolání k výkonu služební povinnosti se provádí mocenským aktem - povolávacím rozkazem, a osoby, které byly povolány k vojenské činné službě (včetně základní vojenské služby), jsou povinny povolání uposlechnout (srov. § 23 odst. 3 a 4 zákona č. 218/1999 Sb.). Služební povinnost je tedy svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním