21 Cdo 936/2010 – Nejvyšší soud

21 Cdo 936/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. J., zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, ul. Josefa Knihy č. 177, proti žalované PATTERN HG a.s. se sídlem v Komárově, Jižní č. 539, IČO 26316226, zastoupené JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sedláčkova č. 11, o 129.600,- Kč s úroky z prodlení, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 227/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2009 č.j. 23 Co 334, 335/2009-69, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í  : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 129.600,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že je dědičkou po zůstaviteli J. J., zemřelém dne 4.6.2008, který byl jejím manželem, a že na základě usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20.10.2008 č.j. 7 D 349/2008-68, které nabylo právní moci dne 14.11.2008, zdědila pohledávku jmenovaného zůstavitele za žalovanou na náhradu za ztížení společenského uplatnění z titulu odškodnění nemoci z povolání, které bylo ohodnoceno lékařským posudkem Fakultní nemocnice Plzeň, Kliniky pracovního lékařství ze dne 26.2.2008 ve výši 1.080 bodů a podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. tak představuje částku 129.600,- Kč. Vzhledem k tomu, že J. J. ještě za svého života uplatnil svůj nárok na odškodnění nemoci z povolání u žalované tím, že jí dne 3.3.2008 předložil uvedený lékařský posudek, „přešlo právo na uplatnění a zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění po smrti J. J. na žalobkyni, a to v souladu s ust. § 328 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění ke dni 4.6.2008, kde je stanoveno, že peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají“. Protože „náhrada škody je svojí povahou peněžitým nárokem, má žalobkyně za to, že tento nárok přešel na pozůstalé dědice“ s tím, že „osobou aktivně legitimovanou v tomto sporu je žalobkyně“, která „se v rámci dědického řízení s ostatními dědici dohodla na tom, že pohledávku za žalovanou zdědí v celé výši“. Žalovaná jí však odmítá zděděnou pohledávku uhradit s odůvodněním, že tento nárok smrtí bývalého zaměstnance J. J. zanikl. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 10.4.2009 č.j. 3 C 227/2008-40, ve znění usnesení ze dne 12.5.2009 č.j. 3 C 227/2008-47, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 36.890,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Truxy a státu na účet Okresního soudu v Berouně soudní poplatek ve výši 5.190,- Kč. Soud prvního stupně vyslovil názor, že pro přechod pohledávky na náhradu za ztížení společenského uplatnění, kterou měl poškozený J. J. vůči žalované (jejíž základ ani výši „žalovaná ani vedlejší účastník nenapadli“), na žalobkyni, „svědčí skutečnost, že v zákoníku práce, účinném do 31.12.2006, bylo výslovně v ustanovení § 260 odst. 1 stanoveno, že „nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance zaniká“, zatímco „v současném účinném ZP s účinností od 1.1.2007 toto ustanovení chybí“. V projednávané věci, kdy předmětný nárok vznikl po ustálení zdravotního stavu poškozeného dne 9.11.2007, je proto třeba vycházet z ustanovení § 328 odst. 1 věty první zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2007), „který stanoví, že peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají, přičemž nárok z titulu ztížení společenského uplatnění je třeba zahrnout mezi tato práva“. Protože podle názoru soudu prvního stupně první věta zmíněného ustanovení „obsahuje generální klauzuli pro všechny peněžité nároky zaměstnance s tím, že, je-li stanoveno, že nezanikají smrtí zaměstnance, soud má za to, že se logicky stávají součástí dědictví“. Za tohoto stavu „je tedy žalobkyně oprávněna dotčený nárok vymáhat po žalované, resp. vedlejším účastníkovi“, a „žaloba je tak v konečném znění důvodná“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.9.2009 č.j. 23 Co 334, 335/2009-69 rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení se doplňujícím usnesením“ potvrdil a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 37.642,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Truxy. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že, „i když v dřívější teorii práva (podle právních předpisů účinných do 31.12.2006) byl nárok na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění považován za právo ryze osobní, které zaniklo smrtí poškozeného“, je třeba v daném případě „vycházet ze současného znění ustanovení § 328 odst. 1 zák. práce, jehož smyslem bylo zřejmě změnit tento výklad, proto také bylo vypuštěno znění ustanovení § 256 odst. 1 (správně § 260 odst.1) předchozího zákoníku práce, který vycházel z toho, že nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance zaniká“. Vzhledem k uvedenému se proto odvolací soud „zcela ztotožňuje“ se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „pohledávky na peněžitá plnění smrtí zaměstnance nezanikají a od 1.1.2007 to platí i o pohledávkách na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění“. Jestliže tedy v projednávané věci „posuzovaný nárok byl projednán v dědickém řízení a dědičkou této pohledávky se stala žalobkyně“, rozhodl soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „správně, pokud žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal i zákonné úroky z prodlení“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že soudy obou stupňů učinily nesprávný právní názor, když dovodily, že podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 peněžité pohledávky, včetně náhrady za ztížení společenského uplatnění, nezanikají smrtí zaměstnance, ale přecházejí na dědice, a že proto v daném případě je žalovaná povinna uhradit žalobkyni požadovanou náhradu za ztížení společenského uplatnění, kterou měl poškozený J. J. vůči žalované. Žalovaná se domnívá, že za situace, kdy v současné platné úpravě po 1.1.2007 „chybí jednoznačně ustanovení, které by určilo, zda nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance zaniká“, nelze s poukazem na předchozí právní úpravu „rozšiřovat výklad § 328“, jak to učinil odvolací soud, protože toto ustanovení „ve skutečnosti v textu vůbec neřeší, zda dotčený nárok vzniká či nevzniká, neboť toto ustanovení zcela chybí“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Protože dovolání žalované není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnut