21 Cdo 939/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 939/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2023 Spisová značka:21 Cdo 939/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.939.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Stavba Součást věci Věc Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 1083 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 939/2022-269 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 349/71, proti žalovanému V. M., narozenému dne XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 372/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 38 Co 219/2020-252, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, č. j. 38 Co 219/2020-252, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky právní povahy tzv. silážní jímky (žlabu, plata) jakožto možné samostatné věci, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak. Judikatura Nejvyššího soudu je při řešení této otázky již ustálena na následujících závěrech: Obecné vymezení pojmu „stavba“ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neobsahoval. Podle ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, str. 203), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318)] při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 162), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008]. V problematických případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem vlastnického práva, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014). Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů, nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Současná odborná literatura navazuje na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jejíž závěry považuje za použitelné; při formulaci obecných typických znaků stavby v občanskoprávním smyslu zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnosti člověka, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu blíže KRÁLÍK, Michal. § 1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam uvedená literatura}. Výslovnou akceptaci tohoto přístupu vyjádřila i aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020. Přímo k povaze si