Nejvyšší soud 21 Nd 330/2026 – 1 353 776 Kč s příslušenstvím

Žalobce se v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 155/2024 domáhá po žalované zaplacení 1 353 776 Kč s příslušenstvím z důvodu vypořádání po odstoupení žalobce od smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou.

Podáním ze dne 2. 11. 2025 navrhl žalobce, aby věc byla z důvodu „vhodnosti, zajištění nestrannosti a hospodárnosti řízení“ přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Návrh zdůvodnil zejména tím, že mediátorka určená v rámci soudem nařízené mediace vystavila za první (úvodní) mediaci fakturu prostřednictvím společnosti KPR mediace s. r. o., jejímž jednatelem a společníkem je i zástupce žalované F. P., že o tomto „mediačním propojení“ mediátorky s advokátem žalované do té doby neměl tušení a že tím „došlo k porušení zásady nestrannosti a transparentnosti mediace“ a vznikly „pochybnosti o férovém procesním prostředí u soudu v rámci procesu mediace, v jehož obvodu oba zástupci (advokát, mediátorka) dlouhodobě působí“. Na podporu svého návrhu dále uvedl, že žalobce i zástupce žalované mají sídlo v Praze, že přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 se zajistí hospodárnější a rychlejší řízení, aniž by byla dotčena možnost účastníků anebo jejich zástupců se řízení účastnit, že žalovaná nesplnila svou část dohody z mediačního jednání konaného dne 11. 3. 2025 a způsobila tak nehospodárnost mediace, že žalovaná ve svém podání ze dne 30. 10. 2025 odkazuje na rozsudky Okresního soudu v Kroměříži a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně vydané ve věci sp. zn. 6 C 118/2020 týkající se společnosti PROFI KLIMA a. s., která je personálně propojena se žalobcem, přičemž její argumenty – mimo jiné – „vytvářejí předporozumění a předsudek u zdejšího soudu v regionu, kde byly tyto spory vedeny, což objektivně ohrožuje nestrannost soudu v této věci“, a že zástupce žalované spolupracuje s městem Kroměříž (spolupráce města Kroměříž a Okresního soudu v Kroměříži „je co do přísedících nepopiratelná“), kdy tato „dlouhodobá profesní a společenská vazba“ vytváří „reálné riziko snížení důvěry v nestrannost místního soudu v Kroměříži a zároveň možnost nátlaku na soud prostřednictvím předporozumění, předsudku a dehonestace“. Žalobce uzavřel, že popsané okolnosti „objektivně vyvolávají pochybnosti o nestrannosti Okresního soudu v Kroměříži a současně činí vedení řízení u tohoto soudu nehospodárným“.

Žalovaná s přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 nesouhlasí. Uvádí, že žalobce při jednání soudu prvního stupně konaném dne 3. 11. 2025 sdělil, že na návrhu „již dále netrvá“, že odůvodnění návrhu se „většinově vůbec věcně nevztahuje“ k důvodu delegace podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nýbrž k důvodu delegace podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř., a že o námitce podjatosti již bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 3. 2026, č. j. 58 Nc 7008/2026-1067, tak, že soudce Okresního soudu v Kroměříži JUDr. Martin Svoboda „není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 155/2024“. Namítá, že jediné odůvodnění vztahující se ke vhodnosti představuje argument, že „žalobce i advokát žalované mají své sídlo shodně v Praze“, avšak že toto odůvodnění je irelevantní, neboť všechny osoby, které se věci po celou dobu aktivně účastní a byly účastny i soudního jednání v této věci (zástupce jednatele žalobce, starosta žalované i substitut právního zástupce žalované), mají bydliště v blízkosti Okresního soudu v Kroměříži, respektive žalovaná i substitut právního zástupce žalované zde mají také své sídlo, a že přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 by proto mělo „nutně efekt zcela opačný“ a vedlo by k nehospodárnosti řízení. Uzavřela, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro delegaci podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř.

Námitka žalované, že žalobce při jednání soudu prvního stupně konaném dne 3. 11. 2025 sdělil, že na návrhu „již dále netrvá“, není opodstatněná, neboť z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 11. 2025 založeného ve spise na č. l. 882 takový projev žalobce nevyplývá. Opak nelze dovozovat z toho, že na uvedeném jednání soudu účastníci požádali o jeho odročení za účelem mimosoudních jednání.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně.

Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně. Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod č. 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sb. rozh. obč.).

Důvodem pro delegaci vhodnou podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. nemohou být okolnosti, které by mohly být důvodem k vyloučení soudce (soudců) podle ustanovení § 14 o. s. ř. Návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, založenému na tvrzeném vztahu soudce k účastníkům, jejich zástupcům nebo k projednávané věci, proto nemůže být vyhověno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Nd 92/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Nd 254/2012, nebo ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 32 Nd 164/2013).

Důvodem pro delegaci vhodnou nemůže být ani vyjádřená nedůvěra k práci konkrétního soudu, ani to, že řízení u soudu probíhá způsobem, který neodpovídá představám účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Nd 576/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 30 Nd 159/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 4 Nd 10/2001). Tyto skutečnosti samy o sobě zákon nezohledňuje v úpravě místní příslušnosti, pro niž stanoví objektivní a jednoznačná pravidla v § 84 až § 89a o. s. ř., která nelze obcházet subjektivními názory účastníků. Je-li nedůvěra účastníka k soudu podložena skutečnostmi takové povahy a intenzity, že vyvolávají důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců, pak je třeba postupovat podle ustanovení o vyloučení soudců (§ 14 a násl. o. s. ř.), neboť účastníci řízení mají právo se vyjádřit k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, a mohou uplatnit námitku jejich podjatosti (srov. § 15a o. s. ř.); jsou-li vyloučeni všichni soudci příslušného soudu, je namístě delegace nutná (§ 12 odst. 1 o. s. ř.). Delegace vhodná podle § 12 odst. 2 o. s. ř. tedy z uvedených důvodů nepřichází v úvahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Nd 56/2018).

Důvody, pro které žalobce navrhl přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9, spočívají v převážné části v tvrzeních o majetkovém a personálním propojení mediátorky a zástupce žalované, o vztahu zástupce žalované k městu Kroměříž a o „předporozumění“ a „předsudku“ Okresního soudu v Kroměříži plynoucích z jeho rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 118/2020. Jde tedy o tvrzení, jimiž žalobce zpochybňuje nestrannost soudu, který má věc podle zákona projednat a rozhodnout o ní, a v konečném důsledku o vyjádřenou nedůvěru žalobce k tomuto soudu. Uvedené okolnosti však nemohou být – jak vyplývá z výše uvedeného – důvodem pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. Nadto podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce ani okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Okolnosti týkající se průběhu mediace a jejího vyúčtování pak samy o sobě nevypovídají o tom, že by projednání věci Obvodním soudem pro Prahu 9 bylo hospodárnější, rychlejší nebo po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější než její projednání Okresním soudem v Kroměříži.

Další okolnosti, kterými žalobce odůvodnil návrh na delegaci vhodnou a které se vztahují k hospodárnosti řízení (sídlo žalobce a sídlo zástupce žalované), jsou běžného charakteru a nesplňují kritéria takové závažnosti, aby mohla být porušena zásada zákonného soudce garantovaná Listinou základních práv a svobod. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně platí, že takové situace, kdy některý účastník nemá bydliště (sídlo) v obvodu věcně a místně příslušného soudu, takže musí překonat mezi místem bydliště (sídlem) a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost, či kdy cesta k příslušnému soudu je pro něj spojena s organizačními, finančními, zdravotními či jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Nd 36/2019, nebo ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 27 Nd 681/2022). Stejně tak důvod pro přikázání věci jinému soudu nelze spatřovat ani v obdobných okolnostech na straně zástupců účastníků nebo v úvahu připadajících svědků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Nd 124/2019). Okresní soud v Kroměříži je přitom obecným soudem žalované, v jehož obvodu má žalovaná své území (§ 84 a § 85 odst. 6 o. s. ř.), a v jeho obvodu mají bydliště, popřípadě sídlo, osoby, které se řízení účastní. Ekonomická zátěž spojená s dosažením místně příslušného soudu by se v případě přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 pouze přesunula ze žalobce na žalovanou a delegace by proto nemohla vést k celkovým úsporám na nákladech řízení účastníků.

Důvody přikázání věci jinému soudu uvedené žalobcem nejsou způsobilé prolomit výše popsaný ústavní princip, protože žalobce neuplatňuje žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že by požadovaná delegace věci k jinému soudu mohla vést k hospodárnějšímu, rychlejšímu či po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci. Takové okolnosti neplynou ani z obsahu spisu. Uvedený závěr platí tím spíše, když žalovaná s návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Nd 369/2019, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 4104/19, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Pro úplnost lze uvést, že podle obsahu spisu Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 23. 3. 2026, č. j. 58 Nc 7008/2026-1067, rozhodl o námitce podjatosti soudce Okresního soudu v Kroměříži JUDr. Martina Svobody vznesené žalobcem tak, že tento soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 155/2024. Nejsou tudíž naplněny předpoklady, za kterých může nadřízený soud rozhodnout o přikázání věci jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3272/17).

Protože Nejvyšší soud, jakožto soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Kroměříži a Obvodnímu soudu pro Prahu 9, v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. (ani podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř.), rozhodl, že se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 nepřikazuje.