22 Cdo 1251/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1251/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2004 Spisová značka:22 Cdo 1251/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1251.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 134 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1251/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1/ P. S., 2/ A. S., zastoupeným advokátem, a 3/ městu L., zastoupenému advokátem, o návrhu na stanovení povinnosti zdržet se zásahů do práv vyplývajících z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 3260/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 9 Co 255/2003-212, takto: I. Dovolání se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala odstranění oplocení, které vystavěli žalovaní 1) a 2) od rohu garáže na parcele č. 117/12 k parcele č. 1735 v obci a katastrálním území L. u M. a požadovala, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se všeho, co narušuje výkon práv vyplývajících z věcného břemene, které bylo zřízeno dohodou žalobkyně s bývalým Městským národním výborem v L. Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2000, č. j. 14 C 3260/92-115, žalobu zamítl a usnesením z 23. 5. 2000, č. j. 14 C 3260/92-119, rozhodl o nákladech řízení. Odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. srpna 2001, čj. 9 Co 138/2001-146, jako opožděné. Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 19. srpna 2002, č. j. 22 Cdo 624/2002-168, k dovolání žalobkyně zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. srpna 2001, č. j. 9 Co 138/2001-146, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem poté usnesením ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 9 Co 255/2003-212, znovu odvolání žalobkyně odmítl. Provedl dokazování k objasnění, zda byla příslušná poštovní zásilka – písemnost obsahující rozsudek soudu prvního stupně, doručena žalobkyni v souladu s § 47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Uzavřel, že písemnost byla uložena na poště 28. 4. 2000, za den doručení bylo proto nutno pokládat 1. 5. 2000, a poslední den, kdy mohlo být odvolání podáno včas při dodržení patnáctidenní lhůty k odvolání, byl 16. 5. 2000. Bylo-li odvolání podáno na poštu 26. 6. 2000, bylo podáno opožděně a odvolací soud rozhodl o odvolání podle § 218 odst. 1 písm. a) OSŘ, aniž by se mohl zabývat věcnou stránkou odvolání. Doručenka obsahovala všechny náležitosti a byla tudíž veřejnou listinou; důkaz o tom, že údaje v ní uvedené jsou nesprávné, se žalobkyni nepovedl. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. a) až d) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se odvolatelce nepodařilo prokázat, že nebyl dodržen stanovený postup doručování. Namítá, že údaje, z nichž odvolací soud vycházel nejsou úplné; z dokazování nevyplynulo, že by předmětná doručenka byla v dané situaci vyplněna v souladu se zákonem, a do současné podoby byla upravena později. K názoru odvolacího soudu vztahujícímu se k doručence jako veřejné listině a k otázce náhradního doručování uvádí, že adresát nemůže předvídat, že mu má být doručováno – je-li na někom požadován důkaz opaku, a u veřejné listiny tomu tak je, musí být pro něho provedení důkazu objektivně možné. Tvrdí, že veřejnými listinami jsou jen ty, které jsou za veřejné prohlášeny – takovou listinou doručenka nebyla. Účastník řízení za doručování, resp. doručení neodpovídá, a proto mu zákon v tomto směru neukládá důkazní povinnost. Je to povinnost soudu. Doručující orgán (pošta) se při své činnosti řídí předpisy vztahujícími se na jeho činnost a normy občanského procesního práva se na něj nevztahují. Právní názor, podle něhož je doručenka veřejnou listinou, má-li vyplněné náležitosti, je poplatný době svého vzniku, kdy pošta byla orgánem státu. Postavení soudu jej neopravňuje k pouhému předpokladu plnění zákonných povinností; jde u něho o úřední povinnost a o doručení musí mít řádný doklad. Doručenka je takovým dokladem, ale není důkazem o tom, že doručení bylo provedeno, ani jak bylo provedeno. Odvolací soud v tomto směru považoval tvrzení doručovatelky za věrohodná a nepožadoval žádný podpůrný důkaz směřující k hodnověrnosti její výpovědi. Dovolatelka zpochybňuje výpověď slyšené svědkyně, která nebyla schopna popsat konkrétní způsob doručení. Soud vycházel z jejího tvrzení, neuvedl ale, proč nechal bez povšimnutí výpovědi žalobkyně a její obecné zmocněnkyně, rozporné s tvrzením doručovatelky. Nechal stranou, že doručenka nebyla vyplněna tak, jak je tomu nyní, když datum bylo doplněno nejméně až po nahlédnutí do spisu obecnou zmocněnkyní. Odvolací soud nevzal v úvahu řadu dalších skutečností – způsob doručování žalovanému S., jeho manželce, obecné zmocněnkyni žalobkyně, telefonickou reklamaci obecné zmocněnkyně, nepodání poučení soudcem po vyhlášení rozsudku o opravném prostředku. Konstatuje, že fikce doručení se váže na nevědomost o uložení, nikoliv na nevědomost o pokusu doručení. Tuto část dovolání uzavírá konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a výklad přijatý soudem je v rozporu s účelem institutu doručení. Dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je postiženo jinou vadou než vyplývající z § 237 OSŘ, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že předtím, než jí byl doručen rozsudek soudu prvního stupně, obdržela jeho usnesení o nákladech řízení. Pokud tedy soud nerozhodl o nákladech řízení v konečném rozsudku a právní moc nastala u rozsudku a usnesení samostatně, neměl pro tento postup oporu v zákoně. Šlo o postup v rozporu se zákonem v § 151 odst. 1 OSŘ. Odvolací soud se v návaznosti na to nevypořádal s tím, že odvolání žalobkyně směřovalo jak proti rozsudku, tak proti usnesení o nákladech řízení a soudem byl vyvolán stav, kdy žalobkyni bylo doručeno usnesení o nákladech řízení, aniž jí mohl být znám obsah rozhodnutí ve věci samé. Takto pro žalobkyni vznikla nepřehledná situace a pokud by mělo být usnesení o nákladech řízení považováno za doplňující rozsudek, pak by měla být poučena o tom, že jí lhůty k podání opravného prostředku počínají běžet znovu, či měla nastat situace pro tyto případy předvídaná v § 204 odst. 2 OSŘ a v tom případě by odvolání podané až po 9. 8. 2000 bylo podáno včas. Dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka spatřuje v tom, že byla aplikována fikce vyplývající z § 47 odst. 2 OSŘ vztahující se k doručení písemného vyhotovení rozsudku, ač měla být současně zkoumána situace ve vztahu k doručení usnesení o nákladech řízení. Takto ve věci byla vydána dvě rozhodnutí s odlišným poučením o odvolání a bez vyznačení vzájemné svázanosti těchto rozhodnutí a situace měla být posouzena podle § 204 odst. 2 OSŘ. Dovolatelka uzavírá, že odmítl-li odvolací soud odvolání pro opožděnost a nezabýval se námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně po věcné stránce, odňal žalobkyni možnost jednat před soudem a porušil tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně porušil i požadavek na určitost výroku rozhodnutí. Jestliže pouze rozhodl, že „návrh se zamítá“, pak rozhodl obecně, paušálně a neurčitě. Tak není účastníku řízení jasno, jak bylo o jeho právech a povinnostech rozhodnuto a prohlubuje rozpory mezi účastníky řízení. Žaloba se týkala dvou právně významných skutečností a byla rozšířena v průběhu řízení. Z rozsudku proto není zřejmé, zda bylo zamítnuto i pozdější rozšíření žaloby obsahující zdržení se zásahů do výkonu práva věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, která byla jako účastník řízení řádně zastoupena advokátem (§ 240 odst. 1 OSŘ). Dovolání je v daném případě přípustné podle § 238a