22 Cdo 1386/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1386/2025-406 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti žalovaným 1) R. M., 2) S. J. a 3) Š. Ch., všem zastoupeným Mgr. Petrou Plhoňovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova 2302/6, o určení zatížení nemovitostí věcným břemenem, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 48/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024-322, ve znění usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024 -328, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024-322, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 12. 2023, č. j. 12 C 48/2022-267, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) 5 770 Kč, žalované 2) 4 646 Kč a žalované 3) 3 522 Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Plhoňové. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 12 C 48/2022-267, připustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu na určení, že pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY jsou zatíženy věcným břemenem – služebností, spočívajícím v právu cesty a stezky, v části pozemků vymezených dle geometrického plánu č. 1037-1343/2021, ověřeného Ing. Petrem Wagnerem, pod č. 2562/2021 dne 18. 11. 2021 a potvrzeného KÚ XY, Katastrálním pracovištěm XY dne 29. 11. 2021, in rem, ve prospěch každého vlastníka nemovitostí - pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, XY a XY v katastrálním území XY, a to v rozsahu blíže popsaném ve výroku II, a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024-322, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že řízení o určení věcného břemene – služebnosti v části týkající se panujícího pozemku žalobkyně parc. č. XY v katastrálním území XY zastavil (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 3. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Manžel žalobkyně nabyl kupní smlouvou z 18. 10. 1988 pozemky parc. č. XY se stavbou č. p. XY (tzv. „XY vila“), parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY od tehdejších spoluvlastnic s tím, že jedna z nich si ponechala ve vlastnictví pozemky parc. č. XY a XY, které po jejím úmrtí nabyly první dvě žalované, a další z nich pozemky parc. č. XY a XY, které později darovala třetí žalované. Manžel žalobkyně vilu přebudoval do dnešního stavu a smlouvou z 12. 8. 1993 ji daroval žalobkyni. Žalobkyně a její rodinní příslušníci užívali už od nabytí vily manželem žalobkyně cestu přes pozemky žalovaných (jejich právních předchůdců). Věcné břemeno (přístupu k XY vile) bylo sice ústně přislíbeno, nebylo však v písemné formě zřízeno, omyl o zřízení takového věcného břemene by nebyl objektivně omluvitelný. Právní předchůdkyně žalovaných a jejich rodinní příslušníci opakovaně vyzývali žalobkyni a jejího manžela, aby jejich pozemky neužívali, a to ani k průjezdu, a to již od roku 1988. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně, jejího manžela a rodinných příslušníků při průjezdu přes pozemky žalovaných nebylo držbou práva odpovídajícího věcnému břemenu. Pozemky byly užívány na základě prosté společenské úsluhy či nezávazné výprosy, poskytované konkludentně ze strany předchůdkyň žalovaných pravděpodobně alespoň v počátečním období, později bez právního důvodu. Vlastníkům užívaných pozemků nebylo nikdy dáno najevo, že k užívání průchodu či průjezdu dochází z titulu věcného břemene, a ani užívání nebylo z tohoto titulu trpěno. Připomněl, že držební vůle a faktické ovládání věci postačí pro držbu vlastnického práva, nikoli pro držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu. Samotné užívání cesty svědčí spíše o výprose, užívání jako veřejné cesty či užívání bez právního důvodu. Vedle nedostatku držby práva shledal odvolací soud i nedostatek nikoli nepoctivého úmyslu způsobený upozorněním na nesouhlas s užíváním pozemků před 1. 1. 2019 a rovněž pro snahu o proměnu toho, co bylo povolenou jen výprosou, v trvalé právo. Uzavřel, že žalobkyně ani její právní předchůdce nedrželi právo průchodu a průjezdu odpovídající věcnému břemeni v době do 31. 12. 2013 ani právo služebnosti stezky a cesty v době od 1. 1. 2014, a nemohlo tak dojít k řádnému vydržení takového práva k 18. 10. 1998 podle dřívější právní úpravy ani k mimořádnému vydržení takového práva k 1. 1. 2019 podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení následujících právních otázek: 1) Jaká právní úprava je aplikovatelná na předmětnou věc, když k nabytí práva mimořádným vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014. Má za to, že soudy nesprávně aplikovaly zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť k mimořádnému vydržení mohlo dojít až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a odchýlily se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 927/2023 a 22 Cdo 3387/2021. 2) Ke kterému okamžiku se posuzuje držba nikoli v nepoctivém úmyslu. Za nesprávné považuje posuzování nepoctivého úmyslu v kterémkoli období. Tím, že se soudy při posouzení nikoli nepoctivého úmyslu zabývaly skutečnostmi nastalými dávno po uchopení držby, se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021, 22 Cdo 1686/2021, 22 Cdo 2274/2021 nebo 22 Cdo 927/2023. 3) Jaké jsou možnosti obrany proti mimořádnému vydržení. Odvolacímu soudu vytýká, že za takovou obranu považuje jakýkoli projev vlastníka vyjadřující nesouhlas s užíváním cesty. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. 4) Zda se na základě dohody právního předchůdce dovolatelky se zmocněnkyní vlastníků o zřízení věcných břemen příjezdu a přístupu k panujícím nemovitostem v roce 1988 a dalších skutečností souvisejících s uzavřením kupní smlouvy ze dne 18. 10. 1988 stala dovolatelka (a před tím její právní předchůdce) držitelkou věcného práva příjezdu a přístupu k povinným (zřejmě míněno panujícím – pozn. dovolacího soudu) nemovitostem, tedy zda byla naplněna subjektivní podmínka držební vůle (animus possidendi). Dále formuluje otázku, zda za „shora předestřených skutkových okolností“ dala dovolatelka, resp. její právní předchůdce, vlastníkům služebných pozemků najevo vůli držet právo odpovídající věcnému břemeni a povinnost vlastníků držbu trpět“. Závěr soudů o neprokázání vykonávání obsahu věcného práva s úmyslem mít jej pro sebe je podle jejího názoru v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, stejně jako závěr o tom, že vůli držet pozemky jako služebnost nedala jejím vlastníkům najevo. Soudy se měly zabývat tím, zda tvrzení o držební vůli bylo dostačující vyvolat z pohledu subjektivního vnímání dovolatelky držební vůli. Tedy „zda v daném případě existuje ‚Něco‘, co by mohlo vyvolat subjektivní pocit vydržitele, že drží nemovitosti z titulu věcného práva s přechodem na právní nástupce“. Připojila podrobný rozbor výpovědí žalobkyně a svědka K., který podle jejího názoru spolehlivě skutkový závěr soudu prvního stupně vyvrací. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za založené na zcela nepřiměřeném hodnocení důkazů bez přihlédnutí ke všem skutečnostem. Odvolacímu soudu vytýká, že absenci držební vůle dovodil z toho, že neuvěřil tvrzení o uzavření ústní dohody o věcných břemenech cesty v roce 1988, a držební vůli tak nezkoumal prizmatem subjektivní vůle držitele a měřítkem nepoctivého úmyslu. Při posouzení otázky držební vůle se tak měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2098/2023, 22 Cdo 3750/2023, 22 Cdo 3903/2023, 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 1410/2023, 22 Cdo 1082/2019, 22 Cdo 2274/2021, 22 Cdo 1991/2013, 22 Cdo 1990/2018, 22 Cdo 1331/2022, 22 Cdo 2961/2021, 22 Cdo 2914/2024 a 22 Cdo 647/2023. 5) Zda pokud došlo k dohodě právního předchůdce dovolatelky J. K. se zmocněnkyní vlastníků o zřízení věcných břemen, resp. na takové dohodě založili J. K. a dovolatelka svoji držební vůli, soudy správně shledaly nepoctivý úmysl dovolatelky v úmyslném jednání naplňujícím znaky nepravé držby (kdy usiluje o proměnu toho, co jí bylo dočasně trpěno, na trvalé právo), když nebyl prokázán žádný důvod užívání cesty na základě obligačního práva a žalované neunesly důkazní břemen