22 Cdo 1410/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1410/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1410/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1410.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 odst. 2 o. s. ř. § 1095 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1410/2023-130 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. L., zastoupené Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 679/5, proti žalovanému statutárnímu městu Opava, IČO: 00300535, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 382/69, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 94/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2023, č. j. 11 Co 266/2022-98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 9 C 94/2020-60, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2023, č. j. 11 Co 266/2022-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, „a to zejména od rozhodnutí týkajících se (i) platnosti právního jednání, resp. platnosti právního úkonu dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. dubna 1964 do 31. prosince 1991, a (ii) mimořádného vydržení dle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tak i (iii) procesních otázek vedení řízení“. Žalobkyně především namítá absolutní neplatnost dohody o zániku práva osobního užívání pozemků. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 a sp. zn. 22 Cdo 1646/2018. Rovněž tvrdí, že nebyla dostatečně poučena podle § 118 odst. 1-3 o. s. ř., a proto je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Dovolání není přípustné. 8. K otázce mimořádného vydržení pozemku: 9. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť již byla judikaturou dovolacího soudu řešena, a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu. 10. Problematikou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) se dovolací soud zabýval podrobně v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ze závěrů tohoto rozsudku vyšel Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021 nebo usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Tam dovodil, že „podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 - držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - „obč. zák.“), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. 11. V posuzované věci se žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. XY. Uvedla, že spolu se svým manželem uzavřela 4. 7. 1973 s Městským národním výborem v Opavě dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. XY, čemuž předcházelo přidělení pozemku do osobního užívání rozhodnutím Okresního národního výboru v Opavě ze dne 28. 6. 1973. Rovněž uvedla, že pozemek po dobu téměř 50 let užívala, na vlastní náklady udržovala, přistupovala k němu jako k vlastnímu, bylo povoleno jeho oplocení a vlastnictví nebylo zpochybňováno. V řízení tvrdila, že vlastnické právo k pozemku nabyla vydržením. 12. Žalovaný namítal, že původní dohoda o osobním užívání pozemků zanikla, a že pozemek parc. č. XY nebyl žalobkyni nikdy svěřen do užívání na základě dohody o osobním užívání pozemků, čehož si musela být vědoma. 13. Soudy vyšly z následujících zjištění rozhodných pro posouzení věci: 14. Geometrickým plánem č. 761-0206-3-7206 byl rozdělen tehdejší pozemek parc. č. XY ve vlastnictví státu, za účelem výstavby šesti atriových rodinných domků. Žalobkyně společně se svým manželem K. L. byli stavebníky jednoho z těchto atriových domků, a za tím účelem jim bylo zřízeno právo osobního užívání k pozemku parc. č. XY, nově vyměřeného výše uvedeným geometrickým plánem. Již v průběhu roku 1973 však bylo zjištěno, že zaměření pozemků k výstavbě atriových domků bylo vadné a nevyhovovalo plánované výstavbě. Byl proto vyhotoven nový geometrický plán ze dne 29. 10. 1973, čís. zak. 761-0206-3-7206, který stavební místa znovu a nově vyměřil. V návaznosti na to byla se všemi stavebníky uzavřena dohodu o zániku práva osobního užívání pozemků, na jejímž základě zanikly předchozí uzavřené dohody všech tehdejších stavebníků o zřízení práv osobního užívání pozemků, a zanikla takto i výše uvedená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 4. 7. 1973 uzavřená se žalobkyní a jejím manželem (ačkoli nebyla dohoda o zániku práva osobního užívání pozemků datována, ze sdělení vedoucího finančního odboru ONV Opava pana B. soud zjistil, že k jejímu uzavření došlo 27. 2. 1974). Současně byly vůči všem stavebníkům, tedy i žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi, vypořádány vzájemné nároky vrácením rozdílu částky, o kterou se snížila částka za nové zřízení práva osobního užívání. Následně byl žalobkyni a jejímu manželovi přidělen do osobního užívání jiný pozemek parc. č. XY a následně byla dne 8. 4. 1974 uzavřena i dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. 15. Žalovaný je na LV č. XY pro k. ú. XY zapsán jako vlastník pozemku parc. č. XY o výměře 224 m², ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, se vznikem práva ze zákona č. 172/1991 Sb. ze dne 24. 5. 1991. 16. Darovací smlouvou ze dne 14. 4. 2006 darovala žalobkyně dceři G. L. nemovitosti, jichž byla výlučnou vlastnicí dle čestného prohlášení a smlouvy o zúžení společného jmění