22 Cdo 1412/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1412/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2006 Spisová značka:22 Cdo 1412/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1412.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1412/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. S., zastoupeného advokátkou, a b) H. S., zastoupené advokátkou, proti žalované m. č. P. 5, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 270/2001, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 64 Co 446/2003-151, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 64 Co 445/2003-151, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 2004, č. j. 13 C 270/2001-124, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně b) je vlastnicí jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, domu čp. 513 s pozemkem parc. č. 462 - zastavěná plocha o výměře 408 m2, zapsaných na LV č. 98 pro o. P., k. ú. S. u K. ú. P. – m., se odmítá. II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 64 Co 445/2003-151, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 2004, č. j. 13 C 2370/2001-124, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce a) je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, domu čp. 513 s pozemkem parc. č. 462 - zastavěná plocha o výměře 408 m2, zapsaných na LV č. 98 pro o. P. k. ú. S. u K. ú. P. – m., se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2004, č. j. 13 C 270/2001-124, ve vztahu žalobců a M. č. P. 5 jako žalované 1) určil, že žalobci jsou každý z jedné ideální čtvrtiny spoluvlastníky nemovitostí - „domu čp. 513 s pozemkem parc. č. 462, zapsaných na LV č. 98 pro o. P., k. ú. S. u K. ú. P.-m.“, ve vztahu k dále žalovaným 2) České republice - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových a 3) o. m. P. žalobu na určení spoluvlastnických práv žalobců zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3) odůvodnil nedostatkem pasivní legitimace, kterou spatřoval v tom, že tito žalovaní nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí. K odvolání žalované 1) M. č. P. 5 Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2005, č. j. 64 Co 446/2003-151, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobci nabyli každý z jedné ideální čtvrtiny spoluvlastnické právo k domu čp. 513 na pozemku parc. č. 462 a pozemku parc. č. 462 v k. ú. S., o. P., děděním po otci O. S., prohlášeném za mrtvého ke dni. Podle odevzdací listiny byly spoluvlastnické podíly pro tehdy nezletilé žalobce vloženy do pozemkové knihy. Dále žalobci nabyli děděním po matce L. S., prohlášené za mrtvou ke dni, každý rovněž ideální jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí. Podle výpisu z knihovní vložky č. 547 pozemkové knihy pro k. ú. S. pro finanční pohledávku státu ve výši 568 952,72 Kč byla povolena exekuční dražba „na polovinu majetku matky žalobců.“ Dále pro pohledávky státu ve výši 114 414, 15 Kč za žalobci byla zahájeno dražební řízení na polovinu nemovitostí žalobců. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 E 263/61, z 1. 9. 1964, které nabylo právní moci 9. 10. 1964 (jehož opis se zachoval, spis byl skartován), došlo k vydražení ideální poloviny nemovitostí žalobců československým státem. Žalobci byli v tomto exekučním řízení, jak uvedeno v záhlaví uvedeného usnesení, zastoupeni z důvodu neznámého pobytu veřejným opatrovníkem Dr. M. N. Nemovitosti byly začleněny do operativní správy OPBH v P. 5, podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byl v katastru nemovitostí vyznačen přechod vlastnictví k ideální polovině nemovitostí do majetku obce. Zápis vlastnictví k tomuto spoluvlastnickému podílu svědčí „žalované M. č. P. 5“ a žalobci jsou vyznačeni jako spoluvlastníci nemovitostí každý z jedné ideální čtvrtiny z titulu dědění po matce L. S. Soud prvního stupně opřel svůj rozsudek ve vztahu k žalované M. č. P. 5 o závěr, že žalobci jsou stále spoluvlastníky uvedených nemovitostí každý z jedné ideální čtvrtiny i z titulu dědění po otci, neboť je veřejný opatrovník nemohl podle § 29 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, v exekučním řízení zastoupit. Podle uvedeného zákona bylo třeba v řízení pokračovat i po 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť ten v § 369 stanovil, že exekuce na nemovitosti a movité věci povolené před 1. 4. 1964 se dokončí podle dosavadních předpisů. Nemohlo ani dojít k vydržení těchto spoluvlastnických podílů žalobců podle § 134 zákona č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť žaloba byla podána 25. 5. 2001, takže neuplynula desetiletá vydržecí doba. Konečně soud prvního stupně také uvedl, že restituční zákony nevylučují poskytnutí ochrany vlastnickému právu podle obecného předpisu. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že případnou vadu dražebního řízení, spočívající v tom, že žalobci jako povinní byli zastoupeni opatrovníkem, ačkoliv se tak stát nemělo, nelze řešit v tomto nalézacím řízení. Zdůraznil, že akty státu lze zpochybňovat jen zákonnými prostředky. Pokud žalobci tvrdí, že jim byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly podmínky, namítají, že jim byla nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat. Podle odvolacího soudu „uvedená námitka je však relevantní jen v řízení o odvolání proti vykonávanému rozhodnutí. Jedině tak může povinný zvrátit pro něj nepříznivé důsledky a jen v takovém řízení o opravném prostředku je příslušný soud oprávněn řešit v rámci úvahy o včasnosti opravného prostředku účinky doručení rozhodnutí opatrovníku z pohledu splnění předpokladů jeho ustanovení.“ Z toho vyplývá, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v dražebním řízení se nelze v tomto řízení o určení vlastnictví zabývat. Při posuzování otázky doručení konečného rozhodnutí ve vykonávacím řízení by významné mohlo být jen tvrzení, že opatrovníku nebyl řádně doručen stejnopis jeho písemného vyhotovení, což však není posuzovaný případ. Odvolací soud uzavřel, že tímto právním názorem se ztotožňuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 554/2002. Žalobci pozbyli spoluvlastnické podíly každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny k nemovitostem příklepem v dražebním řízení, v němž bylo „konečné rozhodnutí“ řádně doručeno ustanovenému opatrovníkovi, a proto nemohou být úspěšní se žalobou na určení, že jim tyto podíly stále patří. Odvolací soud dále uvedl, že se proto také nezbýval otázkou vydržení těchto spoluvlastnických podílů. Vyslovil ještě nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o použití předpisu obecného a zvláštního, když se ztotožnil se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Dovolání podává z důvodů, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění prvého dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v dané věci se nejednalo o ustanovení opatrovníka v řízení o vydání „podkladového rozhodnutí“ pro nařízení výkonu rozhodnutí, ale o ustanovení opatrovníka až v řízením exekučním. Proto také není použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 554/2002. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalobci byli jako povinní v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. zn. E 263/61 zastoupeni opatrovníkem, ačkoliv k tomu podle právní úpravy platné v letech 1