22 Cdo 1553/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1553/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2005 Spisová značka:22 Cdo 1553/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1553.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1553/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované obci V., zastoupené advokátkou, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 442/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo vyklidit stavební materiál z pozemku parc. č. 40 v k. ú. V. u S. a uvést ho do původního stavu zatravněním, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve výrocích, pokud jimi byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo vyklidit stavební materiál z pozemků parc. č. 34/7 a č. 592/2 v k. ú. V. u S. a uvést je do původního stavu zatravněním, a ve výrocích II. a III., kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve shora uvedených výrocích ve věci samé a o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou domáhal, aby žalované bylo uloženo vyklidit níže specifikované pozemky náležející do jeho vlastnictví. Žalovaná jako vlastnice pozemků, které jsou místními komunikacemi a které prochází mezi pozemky žalobce, tyto komunikace v roce 1995 při jejich rekonstrukci rozšířil z původní šíře 2, 9 m na šíři 3 – 4 m na úkor pozemků žalobce. Profil cesty sestává z dvou vrstev kamenina bez penetrace. Po rekonstrukci žalobce odklidil zbytky stavebního materiálu (kamení a hlína), který žalovaná na jeho pozemcích zanechala, a provedl specifikované opravy. Požadoval proto, aby mu žalovaná z titulu náhrady škody zaplatila částku 39 325 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala, aby žalobci bylo uloženo vyklidit ornici z jejích pozemků parc. č. 1040 a 1041 „v úsecích vymezených hranicemi se specifikovanými pozemky žalobce“, které žalobce neoprávněně užívá. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na uložení povinnosti žalované vyklidit stavební materiál z pozemků p. č. 34/7, 40, 592/2 v k. ú. V. u S. a uvést je do původního stavu zatravněním a na zaplacení 39 926 Kč s přísl.“, výrokem pod bodem II. řízení o vyklizení pozemků parc. č. 39/1 a 42/2 v k. ú. V. u S. zastavil. Dále výrokem pod bodem III. zamítl „žalobu žalované na vyklizení ornice z p. p. č. 1041 v úseku vymezeném hranicí se st. p. č. 36, p. p. č. 39/1 a p. p. č. 34/9 a vyklizení ornice z p. p. č. 1040 v úseku vymezeném hranicí s p. p. č. 34/7 v k. ú. V. u S.,“. Výrokem pod bodem IV. zastavil řízení „o návrhu žalované na vyklizení porostů“ a výrokem pod bodem V. rozhodl, o Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to jen do výroku pod bodem I. v části o vyklizení pozemků a jejich uvedení do původního stavu (a souvisícímu výroku o nákladech řízení). Nedotčeny odvoláním zůstaly výrok pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 39 926 Kč s příslušenstvím, dále výrok pod bodem II., kterým bylo řízení o vyklizení pozemků par. č. 39/1 a 42/2 zastaveno po zpětvzetí žaloby, výrok pod bodem III., kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované s odůvodněním, že šlo jen o reakci na žalobu o vyklizení, kterou soud shledal neopodstatněnou, a výrok pod bodem IV., kterým bylo zastaveno řízení „o vyklizení porostů.“ Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 16. 3. 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v napadené části o vyklizení pozemků a jejich uvedení do původního stavu potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení a rozhodl také o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že v roce 1987 žalobce nabyl dědictvím vlastnictví k pozemkům parc. č. 34/7, 40, 592/2 v k. ú. V. u S. V té době byly pozemky v užívání Jednotného zemědělského družstva ve V. na základě práva družstevního užívání. Žalovaná je vlastnicí pozemkových parcel č. 1040 a č. 1041 v témže kat. území, které vedou mezi pozemky ve vlastnictví žalobce. Jde o „jedinou přístupovou komunikací z obce V. do obce T. pro trvale zde bydlící občany“. V sedmdesátých letech 20. století předmětné pozemky, přilehlé ke komunikaci na parc. č. 1040 a 1041, užívalo Jednotné zemědělské družstvo T. Tato cesta byla současně přístupovou cestou k zemědělským stavbám tehdy ve vlastnictví družstva. JZD v průběhu užívání předmětných pozemků rozšířilo a zpevnilo tuto cestu kamenem za účelem jejího využití pro větší zemědělskou techniku. V roce 1995 provedla žalovaná opravu cesty v již existujících hranicích navezením a rozhrnutím jedné vrstvy kamene. Podle protokolu o vytyčení hranic pozemků ze 7. 4. 2000 a připojeného vytyčovacího náčrtu zak. č. 113/-22/2000, vypracovaného Ing. P. H., vytyčovacím náčrtem “byla zdokumentována osa současné cesty ve srovnání se stavem v katastru nemovitostí. Z něj soud zjistil, že v žalovaném úseku se mírně odchyluje, oblouk pro odbočení směrem do T. na křižovatce cesta parc. 1041 a 1040 je nejprve mírně vychýlena vlevo a pak vpravo.“ Dále při místním ohledání soud prvního stupně zjistil, že Ing. H. vyznačil trasu cesty podle katastru nemovitostí tak, že je vykolíkována a mezi kolíky natažena žlutá páska. „Vykolíkovaná cesta se v několika místech odchyluje od stávající komunikace. V úseku na p. p. č. 39/1 a v prostoru, kde na ni navazuje p. p. č. 34/7, je terén ohraničený žlutou páskou podélně mírně svažitý, rozčleněný nerovnostmi, podřízený režimu zahrádky. V žádném úseku není cesta vyznačená žlutou páskou patrná, nic nenasvědčuje tomu, že by tudy cesta někdy procházela, ve vztahu k nejbližšímu okolí není nijak profilovaná. Stávající cesta byla mírně zablácená, patrné byly zaválcované kameny, neasfaltovaná.“ K současné trase cesty (a její úpravě navezením kamene), dvorem zemědělské usedlosti čp. 23, která je ve vlastnictví žalobce, dal žalobce souhlas dopisem ze dne 31. 8. 1995, potvrzujícím předchozí dohodu účastníků. Z jejího obsahu vyplývá, že po vytyčení obecní cesty parc. č. 1041 vedoucí přes dvůr žalobce a zjištění, že by při vedení ve stávající hranici byla úprava cesty komplikovaná, se účastníci dohodli, že cesta „povede rovně v šíři 3 metry.“ Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že „pozemky, které chce žalobce vyklidit, sousedí s cestou ve vlastnictví žalované. Cesta je využívána chodci i vozidly, má zpevněný povrch a jedná se tedy z hlediska kategorizace o komunikaci účelovou, a tudíž veřejně přístupnou ve smyslu ZPK.“ Odvolací soud připomenul, že od účinnosti tohoto zákona jsou účelovými komunikacemi všechny komunikace, které splňují uvedená hlediska bez ohledu na to, že o jejich charakteru nebylo vydáno správní rozhodnutí. K užívání pozemků jako veřejné komunikace dalo souhlas JZD, které pozemky užívalo z titulu práva družstevního užívání. Rodiče žalobce byli členy zemědělského družstva a pokud vlastnili zemědělskou půdu, měli povinnost ji všechnu sdružit, a to nejen podle zák. č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, který zmiňuje soud prvního stupně, ale i případně podle později platného zák. č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví (§ 36 odst. 1 tohoto zákona). Družstvo bylo oprávněno sdružené pozemky užívat a rovněž měnit jejich podstatu pro plnění svých úkolů (§ 37 odst. 1 a 2 téhož zákona). Nabyl-li žalobce vlastnické právo k pozemkům děděním v roce 1987, nemělo to žádný vliv na způsob vedení cesty. V případě pozemku parc. č. 40 dal žalobce sám souhlas k jeho užívání jako cesty, jak vyplývá z dohody úča