22 Cdo 1591/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1591/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1591/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1591.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1033 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1591/2025-662 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Městě, Svornosti 86/2, proti žalovaným 1) P. S., zastoupené Mgr. Filipem Hořínkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nádražní 872/27 a 2) O. S., zastoupenému Mgr. Martinem Hyklem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nádražní 872/27, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 100/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2025, č. j. 57 Co 104/2024-634, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Hořínka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 8 C 100/2016-553, povolil nezbytnou cestu jako pozemkovou služebnost stezky ve prospěch pozemků ve vlastnictví žalobce parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, přes pozemky žalovaných parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Jaromírem Lipusem, č. plánu 4054-23/2018 (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně úplatu za povolení práva nezbytné cesty ve výši 21 890 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a zamítl návrh na povolení provedení prací sloužících ke zřízení a udržení nezbytné cesty jako umělé (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI). 2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 57 Co 104/2024-634, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení práva nezbytné cesty přes pozemky žalovaných za úplatu, zamítl (výrok I). Ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VII). 3. Odvolací soud žalobě nevyhověl, neboť shledal, že vhodnější přístup na pozemky žalobce vede přes pozemky jiných vlastníků než žalovaných. II. Dovolání žalobce a vyjádření žalovaných 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí ve vztahu k tzv. „překvapivým rozhodnutím“ odvolacího soudu. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 5. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o tom, že varianta vedení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných není variantou nejvhodnější, učinil až v odvolacím řízení a žalobce „neměl žádnou možnost argumentovat“. Pro dovolatele byl takový postup překvapivý, neboť odvolací soud byl v předchozím řízení „ve shodě se soudem prvního stupně a žalobce ubezpečoval o tom, že jím navrhovaná varianta vedení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných je nejvhodnější“. Vytýká mu, že se závěrem o možnosti vést nezbytnou cestu po jiné než žalobcem navrhované trase, měl účastníky seznámit již v původním řízení a nezatěžovat je „dalším protahováním řízení a s tím spojeným nárůstem nákladů“. Poukazuje na to, že odvolací soud účastníky řízení před vyhlášením rozsudku sice poučil o tom, že uvažuje o jiné, vhodnější variantě vedení nezbytné cesty, v kontextu celého předchozího řízení však tento postup soudu považuje dovolatel za čistě „alibistické sdělení“, neboť v dané procesní situaci již „neměl žádnou možnost právní či skutkové reakce“. V odvolacím řízení nemůže navrhovat záměnu či přistoupení dalšího účastníka řízení. Nemohl podat ani žalobu o povolení nezbytné cesty proti vlastníkům dalších pozemků a požádat soud o spojení obou věcí ke společnému řízení, když k výslechu svědkyně H., zástupkyně vlastníka pozemku parc. č. XY, došlo u téhož jednání soudu, u kterého bylo vyhlášen rozsudek odvolacího soudu. Poukazuje na judikaturu, na kterou ohledně překvapivosti rozhodnutí poukázal v tomto řízení již Nejvyšší soud ve svém rušícím rozsudku ze dne 15. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 3606/2020-381. Dále dovolatel namítá, že právní otázka možnosti vedení nezbytné cesty „má být posouzena jinak“ a tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaná 1) především nesouhlasí s námitkou překvapivosti rozsudku odvolacího soudu a namítá, že otázka vedení nezbytné cesty v alternativních trasách tvořila nejvýznamnější předmět dokazování. Skutečnost, že dovolací soud považoval za nutné posoudit poměry v terénu, jednoznačně signalizovala, že se nezaměřuje výlučně na žalobcem tvrzenou trasu, ale že posuzuje i jiné varianty možné cesty. Nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že soud nesprávně určil nejvhodnější trasu nezbytné cesty. Mají za to, že odvolací soud věc posoudil v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Navrhují proto, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto. 7. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí: 10. Co se týká tvrzené překvapivosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ve svém předchozím rušícím rozsudku ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020, poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu: „Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98 (dostupné, stejně jako i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). 11. Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení před