22 Cdo 1604/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1604/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 3. 2017 Spisová značka:22 Cdo 1604/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1604.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1604/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. D. K., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Litevská 1174/8 žalovanému V. R., zastoupenému JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Wenzigova 1871/5, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 32/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 30 Co 272/2014-171, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 40 C 32/2010-130, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že věcné břemeno bydlení a užívání půdních nebytových prostor o výměře 137,5 m2 a půdního bytu o výměře 50 m2 (dále jen „předmětné prostory“), váznoucí na stavbě, v katastrálním území S. M., obci P. (dále jen „předmětná budova“), zřízené ve prospěch žalovaného, nezatěžuje předmětnou budovu (výrok I.). Současně zamítl žalobu na vyklizení prostor v 5. a 6. nadzemním podlaží předmětné budovy (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 30 Co 272/2014-171, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolání má být přípustné z toho důvodu, že rozsudek odvolacího soudu řeší otázku, která s ohledem na specifičnost věci dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a současně by měla být vyřešena odlišně. Odvolací soud předně nesprávně vyložil obsah smlouvy o věcném břemeni. V řízení se prokázalo, že faktický stav předmětných prostor byl v rozporu s jejich popisem ve smlouvě, a to již ke dni podpisu smlouvy. Po několika rekonstrukcích je popis předmětu věcného břemene v rozporu se současným stavem. Kromě rozsáhlé polemiky o tom, co se v řízení prokázalo, a výčtu provedených důkazů, dovolatelka uvedla, že smlouva neobsahuje vymezení, která část půdních prostor má být užívána, přičemž faktický stav celého prostoru bývalé půdy je v rozporu s popisem předmětu věcného břemene. V době podpisu smlouvy o věcném břemeni totiž žádná půda v předmětné budově neexistovala, není jasné, o jaká podlaží se má jednat, není ani určen počet podlaží a výška prostoru. Vyčíslená užitná plocha je v rozporu s celkovou plochou obou podlaží. Byt, který byl ve smlouvě popsán, již neexistuje a neexistoval ani v době podpisu smlouvy. Jde tedy o neexistující předmět věcného břemene. Ve vztahu k nebytovým prostorám sice bylo sjednáno „věcné břemeno v rámci nájmu“ s tím, že mohou být prostory v budoucnosti jakkoliv kolaudovány. Nicméně není jasné, proč by se mělo předpokládat i rozšíření prostor, jak uvedl odvolací soud, který dovodil, že předchozí vlastník předmětné budovy dal souhlas s tím, že předmětem věcného břemene budou obě podlaží, protože dal souhlas se stavebními úpravami. Dále dovolatelka brojí proti tomu, že pokud bylo sjednáno „věcné břemeno užívání v rámci nájmu“, předpokládá to existenci řádného nájemního vztahu. Dovolatelka nezpochybnila závěr, že věcné břemeno v rozsahu, v jakém se kryje s nájemním vztahem, vylučuje nájemní vztah. Nicméně důvodem neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 6. 2002 by neměla být přednost práva odpovídajícího věcnému břemeni před nájemním právem, nýbrž skutečnost, že nájemní smlouva byla sjednána na neexistující předmět nájmu, který případně prokazatelně zanikl nejpozději v den kolaudace na základě podstatné změny předmětných prostor. Pokud pak zanikl nájem, muselo zaniknout věcné břemeno, pokud je zřizováno jako „břemeno užívání na základě nájemního vztahu“. Dále uvedla, že pro uzavírání smlouvy o věcném břemeni není podstatný právní, nýbrž faktický stav. Bez ohledu na to, zda tu byla nebo nebyla zkolaudovaná stavba, zde existovaly byty či kancelářské prostory odlišné od popisu, který je předmětem smlouvy o věcném břemeni. Podle dovolatelky je třeba z pohledu, zda předmět smlouvy (nájemní i o věcném břemeni) k rozhodnému datu existoval a zda následně nedošlo k jeho zániku, rozlišovat mezi nájemní smlouvou a smlouvou o věcném břemeni. Z pohledu nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 6. 2002 uvádí, že zánikem předmětu nájmu zaniká nájemní smlouva. Ve vztahu k věcnému břemeni pak jednak předmět věcného břemene ke dni podání návrhu na vklad neexistoval, jednak bylo věcné břemeno sjednáno jako „věcné břemeno užívání části nemovitosti na základě nájemního vztahu“. Tímto rozporem se soud nezabýval. Ve smlouvě bylo uvedeno, kolik metrů čtverečních prostor je předmětem věcného břemene. Pokud strany předvídaly, že dojde ke změnám a úpravám předmětu nájmu, měly uzavřít novou smlouvu. Věcné břemeno bylo vázáno na nájemní smlouvu, která však buď s ohledem na neexistující předmět nájmu nevznikla, nebo zanikla se zánikem předmětu nájmu podstatnou změnou v den kolaudace; tím nutně muselo zaniknout i „věcné břemeno nájmu“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V posuzovaném případě je dovolání již ve vymezení jeho přípustnosti vnitřně rozporné, neboť dovolatelka na straně jedné poukazuje na to, že právní otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena, ale současně poukazuje na to, že rozhodné otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Požadavek, aby určitá právní otázka byla posouzena jinak, však předpokládá, že Nejvyšší soud již určité řešení právní otázky ve své rozhodovací činnosti přijal a dovolatel požaduje, aby se od tohoto řešení odchýlil. Z povahy věci je pak tento požadavek v rozporu s přípustností dovolání založenou na tvrzení, že určitou právní otázku dovolací soud dosud neřešil. Podle názoru dovolacího soudu však zřejmě dovolatelka poukazem na to, že „právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, směřuje k tomu, že má být v dané věci rozhodnuto způsobem odlišným oproti rozhodnutí odvolacího soudu. To však významově neodpovídá znění § 237 o. s. ř., které pod formulací „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ má na mysli situaci, kdy má být dřívější právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího soudu překonán. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že dovolatelka nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je-li věcné břemeno pl