22 Cdo 1720/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1720/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 10. 2021 Spisová značka:22 Cdo 1720/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1720.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1029 odst.2 a 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 12. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1720/2021-444 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. R., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) E. K., narozené XY, a 2) J. K., narozenému XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 130/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, č. j. 13 Co 193/2020-387, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Vladimíra Muzikáře. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala povolení nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví žalovaných v rozsahu podle žalobního návrhu za jednorázovou úplatu ve výši 20 000,- Kč. Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 33 C 130/2018-289, povolil právo nezbytné cesty-právo průchodu po ní nebo právo se po ní dopravovat lidskou silou (výrok I), a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným jednorázovou úplatu 19 206,- Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III až IV). Krajský soud v Brně („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 13 Co 193/2020-387, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že povolil nezbytnou cestu jako služebnost v rozsahu dle přiloženého geometrického plánu, ve výrocích II a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jakož i replika žalovaných, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Ke tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání se uvádí: K dovolací námitce, že odvolací soud se nevypořádal s tvrzením žalovaných, že předsmluvní jednání účastníků nevedla k úspěchu jen kvůli „nepřiměřenému“ požadavku žalobkyně na zřízení cesty v šíři 3 m, a že si proto žalobkyně zavinila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti: Přípustnost dovolání dovolatelé spatřují ve vyřešení otázky procesního práva, zda je soud povinen se při rozhodnutí ve věci samé a při jeho odůvodnění vypořádat se všemi nikoli účelově vznesenými námitkami účastníka řízení. Namítají, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005; odkazují též na judikaturu Ústavního soudu. V této souvislosti tvrdí, že při řešení otázky hmotného práva, zda lze považovat absenci uzavření smlouvy mezi vlastníkem pozemku, přes nějž má být zřízena nezbytná cesta a toho, kdo o zřízení nezbytné cesty žádá, z důvodu nepřiměřených hospodářských požadavků na straně toho, kdo o zřízení nezbytné cesty žádá, za způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3477/2019, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. Podotýkají, že zde se případně také může jednat o otázku hmotného práva, která doposud nebyla rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena. K tomu dovolací soud uvádí: Soud se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu musí v rámci odůvodnění rozsudku vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení, kdy „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016). Ústavní soud poté dospívá k závěrům, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, čímž se rozumí, že „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006, nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007, či nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). Z uvedeného tedy plyne, že povinnost soudů vypořádat se s námitkami v rámci odůvodnění rozsudku není absolutní, nýbrž vztahuje se pouze na ty námitky, které jsou právně relevantní, přičemž povinností soudu je vypořádat se s nimi takovým způsobem, který odpovídá závažnosti námitek. Soudy se námitkou, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, zabývaly, opomenuly však mezi jinými vznesený argument, že hrubá nedbalost spočívala v „nepřiměřených hospodářských požadavcích“ žalobkyně. Ty měly spočívat v „předsoudním“ požadavku žalobkyně na zřízení nezbytné cesty v šíři 3 m tak, aby se mohla na svůj pozemek dostat přes pozemek žalovaných osobním automobilem. Údajně kvůli tomuto požadavku předsoudní jednání o smluvní úpravě vztahů mezi účastníky řízení ztroskotaly. Dovolání v této části není přípustné. Soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá (§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.). Je skutečností, že odvolací soud opomenul v odvolání žalovaných výslovně uvedené tvrzení, že žalobkyně zavinila neúspěch předsmluvního jednání tím, že požadovala zřízení práva v nepřiměřené šířce 3 m. Z toho se podává, že tuto námitku nepovažoval za právně relevantní, resp. ji považoval za nedůvodnou. Tato (byť implicitně učiněná) úvaha však není zjevně nepřiměřená. „Hrubá nedbalost je nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2015 -„Rc 59/201