22 Cdo 1753/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1753/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 8. 2018 Spisová značka:22 Cdo 1753/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1753.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 111 odst. 1 předpisu č. 141/1950Sb. § 168 odst. 1 předpisu č. 141/1950Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 26/1957Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 10. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.11.2018II.ÚS 3677/18JUDr. Ludvík Davidodmítnuto6.8.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1753/2018-233 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. K. a b) L. K., obou zastoupených Mgr. Petrem Křiváčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 733/29, proti žalovaným 1) J. F. a 2) D. S., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o umožnění výkonu práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 404/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. 26 Co 148/2017-154, ve znění opravných usnesení ze dne 14. srpna 2017, č. j. 26 Co 148/2017-164, a ze dne 14. září 2017, č. j. 26 Co 148/2017-168, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. 26 Co 148/2017-154, ve znění opravných usnesení ze dne 14. srpna 2017, č. j. 26 Co 148/2017-164, a ze dne 14. září 2017, č. j. 26 Co 148/2017-168, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 12 C 404/2015-92, zamítl návrh, aby žalovaná 1) byla povinna umožnit žalobcům užívat část pozemku parc. a žalovaný 2) část pozemku parc. v k. ú. K. pro výkon práva jízdy a průchodu v rozsahu stanoveném kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1960, R-112/60, a to v šíři 2,5 m nyní podél parcel, dříve podél parcely v k. ú. K. (výroky I. a II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 148/2017-154, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 8. 2017, č. j. 26 Co 148/2017-164, a ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 148/2017-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované 1) uložil povinnost umožnit žalobcům užívat část pozemku parc. a žalovanému 2) část pozemku parc. v k. ú. K. pro výkon práva jízdy a průchodu v rozsahu stanoveném kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1960, R-112/60, uzavřenou notářským zápisem Státního notářství v Kolíně pod č. j. NZ 43/60, N 71/60, č. d. 1269/60, a to v šíři 2,5 m nyní podél parcel, dříve podél parcely v k. ú. K. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) i před soudem odvolacím (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které spatřují přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Pokládají otázku, zda v případě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené ve formě notářského zápisu v době účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák. z roku 1950“) a § 18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, závisí platnost smlouvy na její registraci u státního notářství. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, podle nějž bylo k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti třeba poplatkové registrace státním notářstvím. Původní vlastníci, prodávající manželé E., nebyli v okamžiku nabytí platnosti poslední smlouvy k pozemku oprávněni nakládat s dříve prodanými (registrovanými) pozemky, protože ty v té době už patřily novým vlastníkům. Ve vztahu k pozemku pak namítají, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s usnesením Lidového soudu v Kolíně, v němž bylo uvedeno, že se pozemek odepisuje bez závad, a neobsahoval zápis o existenci věcného břemene. Dále předkládají otázku, zda lze uplatnit námitku promlčení až do skončení odvolacího řízení. Odvolací soud se při posuzování této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 653/2003 či 29 Cdo 1835/2010, neboť skutečnost, že věcné břemeno jízdy nebylo vykonáváno, zjistil soud prvního stupně při ohledání místa. Dále pokládají otázku zásadního právního významu, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a to, zda je pro založení platné smlouvy podle obč. zák. z roku 1950 o zřízení věcného břemene vázaného pouze na část pozemku dostatečně určité pouhé slovní vymezení bez odkazu na geometrický plán, a pokud nikoliv, zda musí být geometrický plán součástí pozemkových listin či postačuje, že je geometrický plán součástí úplně jiné pozemkové složky. Odvolací soud též ze smlouvy dospěl k jiným závěrům, aniž by zopakoval důkaz. Konečně předložili otázku, nakolik je ve sporu o rozsah užívání věcného břemene relevantní posuzovat místní poměry za situace, že bylo prokázáno, že jsou neměnné po 40–50 let. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a přizná žalovaným náhradu nákladů řízení. Navrhli rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaní pokládají otázku, zda v případě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené ve formě notářského zápisu v době účinnosti obč. zák. z roku 1950 a zároveň § 18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, závisí platnost smlouvy o převodu nemovitostí na registraci smlouvy u státního notářství. Ve vztahu k této námitce pak dovozují, že manželé E. nebyli oprávněni zřídit věcné břemeno k pozemkům parc. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvy byly uzavírány postupně, jak to odpovídá vzestupnému číslování spisových značek notářských zápisů, a že se stávaly platnými a účinnými již momentem jejich uzavření. Čtvrtou kupní smlouvu týkající se pozemku uzavírali všichni břemenem dotčení účastníci. Formulace, že předmětné věcné břemeno „Prodávající strana zřizuje tímto za sebe a své právní nástupce v držení pozemku… pro každého vlastníka pozemku…“ je zcela ve shodě s právním stavem, co se týká možnosti dispozice s pozemky, neboť v době uzavírání této smlouvy o zřízení věcného břemene byli manželé E. jako prodávající vlastníky jak pozemku, tak i pozemku. V případě pozemku totiž první kupní smlouva uzavíraná s manžely A. nabyla platnosti a účinnosti až poté, co k ní protokolárně přistoupila dne 11. 2. 1960 manželka F. A., M. A., která nebyla uzavírání smlouvy přítomna. Takto zřízené věcné břemeno bylo zapsáno do pozemkové knihy na listu C knihovníc