22 Cdo 1816/2005 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1816/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. P. B., a b) E. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 17/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, takto: I. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, kterými byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 46 C 17/99-134, tak, že se určuje, že žalobce a) Ing. P. B. je vlastníkem objektu bydlení domu č. p. 3007 postaveného na parcele č. 4011/2 v k. ú. Ž., obec B., okres B.-m., a žalobkyně b) E. B. je vlastnicí domu č. p. 1958 na parcele č. 4011/1 v k. ú. Ž., obec B., okres B.-m., se zamítá. II. Jinak se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, ve výrocích o určení vlastnictví k pozemkům a nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali určení, že každý z nich je vlastníkem dále specifikovaných nemovitostí. V roce 1970 uzavřeli s matkou žalobce kupní smlouvu, kterou koupili každý ideální polovinu domu s pozemkem a přilehlou zahradou, v roce 1975 dohodou podílové spoluvlastnictví zrušili a nemovitosti si reálně rozdělili. K žalobě podané v roce 1990 proti nim žalovaným soud v roce 1998 rozhodl, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Žalobci nemovitosti od jejich koupě užívali nerušeně v dobré víře, že jim patří, a nabyli proto vlastnictví k nim vydržením. Žalovaný se vyjádřil k žalobě tak, že žalobci nikdy nebyli v dobré víře, že jim nemovitosti patří. Žalovaný se zdržoval od roku 1969 v cizině a jeho rodiče měli obavy, aby nemovitosti, které by žalovaný po matce zdědil, nepropadly státu. Proto otec žalovaného ujednal s otcem žalobců uzavření fingované kupní smlouvy s tím, že při návratu žalovaného z ciziny mu rodiče žalobců vydají polovinu nemovitostí. Tyto záležitosti vyřizoval otec žalobců, žalobci s jeho matkou nikdy nejednali a ani otec žalovaného nevěděl, že nabyvateli nemovitostí mají být žalobci. Matka o této změně nemohla nic vědět ani proto, že jí to neumožňoval špatný zdravotní stav. Od roku 1988 se žalovaný snažil navázat kontakt s otcem žalobců a ten žalovanému sdělil písemně, že záležitosti, které je zajímají, budou řešit až osobně. Žalobci byli nepochybně o všech těchto okolnostech informováni svým otcem, včetně toho, že jejich otec pak namísto vrácení poloviny nemovitostí nabídl žalovanému jako náhradu částku 100 000,- Kčs, a jejich matka navrhovala, že žalovanému darují dům v B. na V. ulici. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 7. 7. 2000, č. j. 46 C 17/99-42, ve znění opravného usnesení z 29. 5. 2002, č. j. 46 C 17/99-64, určil, že žalobce a) je vlastníkem objektu bydlení domu č. p. 3007, postaveného na parc. č. 4011/2 v ul. B., or. č., v B.-Ž., a pozemků parcelních čísel 4011/2 - zastavěná plocha a 4012/2 - zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. pro obec B.-Ž. a kat. území Ž., a žalobkyně b) je vlastnicí objektu bydlení domu č. p. 1958, postaveného na parc. č. 4011/1 v ulici B., or. č. 50, v B.-Ž., a pozemků parcelních čísel 4011/1 - zastavěná plocha a 4012/1 - zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. pro obec B.-Ž. a kat. území Ž. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalovaného M. H. a žalobci uzavřeli 10. 12. 1970 kupní smlouvu, podle které M. H. prodala žalobcům každému ideální polovinu domu č. p. 1958 se st. p. č. 4011 a pozemek parc. č. 4012 zahrada v k. ú. Ž. Smlouva byla registrována 5. 1. 1971. Dne 10. 6. 1975 uzavřeli žalovaní smlouvu (téhož dne registrovanou), kterou zrušili podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a rozdělili je tak, že žalobci a) náleží dům č. p. 3007 s pozemkem p. č. 4011/2 a pozemek parc. č. 4012/2 a žalobkyni b) dům č. p. 1958 s pozemkem p. č. 4011/1 a pozemek parc. č. 4012/1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 12. 1998, č. j. 19 Co 701/97-199, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 10. 5. 1994, č. j. 34 C 247/90-143, jímž bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi M. H. a žalobci 10. 12. 1970, je neplatná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci, byť jsou zapsáni jako vlastníci nemovitostí v katastru nemovitostí, mají naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitostem vzhledem k výsledku řízení o neplatnosti kupní smlouvy. Vlastnictví k nemovitostem žalobci nenabyli neplatnou kupní smlouvou z 10. 12. 1970, ale vydržením, neboť na základě této smlouvy nakládali s nemovitostmi se zřetelem ke všem okolnostem jako s vlastními v dobré víře, že jim patří - platili z nich daně, nemovitosti stavebně reálně rozdělili podle povolení stavebního úřadu. Ze spisu zn. 34 C 247/90 je zřejmé, že nebyli účastni jednání, které vedl jejich otec s otcem žalovaného, a pokud k jednáním došlo, žalovaný neprokázal, že žalobci o nich věděli. Oprávněná držba žalobců trvala od 5. 1. 1971 do 22. 8. 1990, kdy byla proti nim podána žaloba o neplatnost kupní smlouvy. Soud prvního stupně nejprve citoval § 129, § 130 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a dále dovodil, že žalobci vydrželi domy podle ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., v desetileté vydržecí lhůtě, která podle § 865 odst. 3 ObčZ uplynula jeden rok po účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. Vlastnické právo k pozemkům vydrželi žalobci na základě oprávněné držby podle novely ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť jejich vydržení předchozí úprava v § 135a odst. 3 ObčZ vylučovala. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením z 27. 11. 2002, č. j. 17 Co 631/2000-88, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že oprávněná držba nemovitostí žalobci mohla zaniknout nikoli ke dni podání žaloby ve věci sp. zn. 34 C 247/90, ale ke dni, kdy jim byla žaloba v této věci doručena, tj. u žalobce a) 26. 11. 1990 a u žalobkyně b) 21. 11. 1990. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou vydržení nemovitostí nikoli podle § 134 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., ale podle § 135a odst. 1 a 2 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem 5. 11. 2003, č. j. 46 C 17/99-134, tak, že žalobu zamítl. Po doplnění dokazování zjistil, že dům č. p. 1958 měl více jak pět místností a úhrn podlahové plochy přesahoval 120 m2, takže nešlo o rodinný domek podle § 128 ObčZ, ve znění do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tj. o nemovitost v osobním vlastnictví a „převáděný pozemek přesahoval více jak 800 m2.“ Proto nebyly tyto nemovitosti způsobilým předmětem vydržení podle § 135a odst. 1 a 2 ObčZ, ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud shledal naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť „každá ze sporujících stran tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí.“ Podle názoru odvolacího soudu nelze na podkladě provedeného dokazování soudem prvního stupně a nedostatečného odůvodnění jeho rozhodnutí dospět k závěru, že dům, který byl předmětem kupní smlouvy z 10. 12. 1970, neměl charakter rodinného domu a že jej podle tehdy platných předpisů nebylo možno vydržet. Uvedl, že i kdyby tehdy šlo o dům v soukromém vlastnictví, nelze přehlédnout, že na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí (15. 2. 1978) byl původní dům adaptován na dva samostatné rodinné domy s orientačními čísly 50 a 52, splňující náležitosti uvedené v § 128 ObčZ, v tehdy platném znění, které mohly být předmětem vydržení. Pokud šlo o dům s charakterem domu rodinného v době uzavření označené kupní smlouvy (jak se domnívá odvolací soud), pak vydržecí doba, kterou si žalobci mohli započíst, skončila podle § 135a a § 507a odst. 3 ObčZ, ve znění po novele č. 131/1982 Sb., 30. 9. 1984, v opačném případě na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí by nepřetržitá desetiletá vydržecí doba skončila 15. 2. 1988. K tomuto dni nebyla narušena dobrá víra žalobců, že jim nemovitosti patří. I když ze spisu sp. zn. 34 C 247/90 vyplývá, že kupní smlouva z 10. 12. 1970 je neplatná z důvodu právní nezpůsobilosti převodkyně, je z tohoto spisu na druhé straně zřejmé, že otázku uzavření smlouvy řešil v podstatě otec žalobců s manželem převodkyně, zatímco žalobci se dostavili k uzavření smlouvy za účasti notáře. Žalobci v době uzavírání k