22 Cdo 1914/2001 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1914/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2002 Spisová značka:22 Cdo 1914/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1914.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1914/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1/ J. H., a 2/ A. H., o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 767/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2001, č. j. 5 Co 751/2001-167, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. června 2001, č. j. 5 Co 751/2001-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 6 C 767/98-118, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, „že od 1. 1. 1992 existuje právo věcného břemene vlastníků domu čp. 946 v M. a vlastníků parcely č. 512/2 v k. ú. M. jako přístupové cesty k rodinnému domu čp. 946 a na parcelu č. 512/2 v k. ú. M., a to v územním rozsahu ohraničeném: 1) Na severní straně plotem parcely č. 512/13 v k. ú. M., v délce 12 m, měřeno od západního okraje sousedící parcely č. 512/2 v k. ú. M. 2) Na východní straně okrajem sousedící parcely č. 512/13 v k. ú. M. po severní čelo garáže rodinného domu čp. 945 v M. 3) Na jižní straně severním čelem garáže rodinného domu čp. 945 ve Šmeralově ulici v M. v délce 7 m, měřeno od západního plotu sousedící parcely č. 512/2 k. ú. M. 4) Na západní straně spojnicí mezi body vytyčenými na severním plotu parcely č. 512/13 v k. ú. M. a na severním čele garáže rodinného domu čp. 945 v M.“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu čp. 946 a stavební parc. č. 1500 a pozemku parc. č. 512/2 v obci a k. ú. M. K pozemku parc. č. 512/2 vzniklo žalobci právo osobního užívání v roce 1968 a na části tohoto pozemku, později oddělené jako pozemek parc. č. 1500, se nachází dosud nezkolaudovaná stavba rodinného domu. V roce 1982 bylo rozhodnutím soudu vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky k tomuto domu tak, že byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce. Vlastnictví k pozemkům parc. č. 1500 a č. 512/2 nabyl žalobce ze zákona – transformací práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické podle § 872 odst. l ObčZ. Pozemek parc. č. 512/2 sousedí s pozemkem parc. č. 512/19, jehož výměra v roce 1968 činila 345 m2, byl ve vlastnictví státu, ve správě Městského národního výboru v M., nebyl oplocený a nebyl nikým užíván. Žalobce až do roku 1972, kdy se z M. odstěhoval, a po té znovu od roku 1982, užíval část pozemku parc. č. 512/19, aniž mu k tomu byl dán MěNV v M. souhlas (ani ve stavebním řízení o povolení stavby domu není takový přístup zmíněn) jako přístupovou cestu k pozemku parc. č. 512/2 k hornímu podlaží domu čp. 946. K dolnímu podlaží domu měl a má přístup z pozemku parc. č. 512/12, v roce 1968 ve vlastnictví státu, nyní města M., užívaném jako komunikace. V období let 1968 - 1972 žalobce také na severovýchodní část parcely č. 512/19 vyvezl zeminu z parcely č. 512/2. V roce 1975 MěNV v M., který uvedený stav označil jako „neoprávněné úpravy pozemku západně od stavby, kterou buduje“, uložil žalobci odstranění této zeminy. Žalovaným byl v roce 1970 přidělen do osobního užívání pozemek č. 512/13 v obci a k. ú. M. k výstavbě rodinného domu. Žalovaní jsou vlastníky domu čp. 945 se stavební parc. č. 1499, dále parcely č. 512/13 a parcely č. 512/31 v k. ú. M. Pozemek parc. č. 512/13 má nyní výměru 1217 m2, přičemž část o výměře 322 m2, vyznačenou v geometrickém plánu z 10. 4. 1998, č. z. 1440-130/98, jako díl a, oddělenou z pozemku parc. č. 512/19, nabyli žalovaní kupní smlouvou uzavřenou v roce 1998 s městem M. Pozemek parc. č. 512/19 nyní o výměře 11 m2, je podle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví města M., nachází se mezi pozemkem žalobce parc. č. 512/2 a pozemkem žalovaných parc. č. 512/3. Žalobce se považuje za vlastníka tohoto pozemku parc. č. 512/19 z titulu vydržení, hodlá podat vůči městu M. žalobu na určení vlastnického práva k tomuto pozemku. Žalovaní v roce 1998 po koupi části pozemku parc. č. 512/19, připojené k pozemku parc. č. 512/13, odbagrovali zeminu v severovýchodní části tohoto zvětšeného pozemku parc. č. 512/13 a postavili plot na východní hranici tohoto pozemku, tj. v hranici s pozemkem parc. č. 512/19. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu vlastníků pozemku parc. č. 512/2 a domu čp. 946 užívat jako přístupovou cestu k těmto nemovitostem v žalobě vyznačenou část pozemku parc. č. 512/3 vydržením nevzniklo. Dovodily, že žalobce nebyl oprávněným držitelem tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu § 130 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy že nebyl v dobré víře, že mu takové právo patří se zřetelem ke všem okolnostem, a to vzhledem k obsahu dopisu MěNV v M. z 23. 6. 1975 a k tomu, že neprokázal (ani netvrdil) právní důvod nabytí tohoto práva, tzv. titul držby. Odvolací soud dodal, že „představa žalobce, že věcné břemeno, jak je označil, celá léta vykonával, tedy že určitou cestou fakticky projížděl, je málo k tomu, aby právo věcného břemene vydržel.“ Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. l písm. g) a § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítá, že při jednání soudu prvního stupně dne 28. 11. 2000 vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. V. H. Ta v jednání pokračovala a vynesla rozsudek, aniž předložila spis nadřízenému soudu k rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti. Další námitku podjatosti této soudkyně vznesl žalobce i v řízení odvolacím, a to v podáních z 9. 1. 2001, 6. 4. 2001 a při jednání odvolacího soudu. Ten o jeho námitce nerozhodl samostatným usnesením, ale jen v odůvodnění rozsudku, čímž žalobce “zbavil možnosti nechat rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti soudkyně přezkoumat v rámci řádných opravných prostředků.“ Stručné odůvodnění nepodjatosti této soudkyně odvolacím soudem považuje žalobce za nepostačující. Ohrazuje se také proti tomu, že odvolací soud interpretoval jeho výrok, že vůči této soudkyni nemá osobní nepřátelství, tak, že „své výroky proti paní soudkyni zmírňuje.“ Tímto prohlášením jen žalobce zdůraznil, že námitku podjatosti nevznesl z nějakých emotivních důvodů, ale jen pro způsob, jakým řízení vedla, ztěžovala jeho cestu domoci se práva, a to převážně procesními pochybeními. Odvolací soud se také s tvrzeními žalobce a předloženými důkazy nevypořádal. Proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný a řízení tak trpí jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Nesprávný je také závěr odvolacího soudu, že nedošlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Odůvodnění odvolacího soudu, že žalobce „neměl dobrou víru v tom, že projíždí místem, jehož je držitelem, poněvadž dobře věděl, že po celá léta projíždí cizím pozemkem“, považuje žalobce za absurdní. Kdyby si myslel, že užívá vlastní pozemek, nepodával by žalobu na určení práva odpovídající věcnému břemeni, ale na určení práva vlastnického. Dále žalobce dovozuje, že vykonával právo odpovídající věcnému břemeni v dobré víře, a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), tedy podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem. To však platí, jde-li o návrhy na vyloučení soudce, jen u návrhů podaných do 31. 12. 2000. O návrzích, podaných po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., t. j. od 1. 1. 2001 je třeba rozhodovat již podle občanského soudního řádu ve znění této novely (část dvanáctá, hlava první, bod 5 zákona č. 30/2000 Sb., část třináctá).