Nejvyšší soud 22 Cdo 1974/2026 – Vyklizení nemovité věci

Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2025, č. j. 14 C 23/2023-248, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vyklidit sklep nacházející se pod pozemkem parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (dále „sklep“) a lisovnu nacházející se nad totožným pozemkem (dále „lisovna“), a to mimo movité věci ve vlastnictví žalobce specifikované ve výroku rozsudku (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 3. 2026, č. j. 70 Co 222/2025-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Soudy nižších stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly ze zjištění, že sklep se nachází pod pozemkem parc. č. XY, byl vybudován před druhou světovou válkou a v roce 1975 byl přidělen matce účastníků do užívání. V 80. letech minulého století byla nad předmětným sklepem (na pozemku parc. č. XY) společně oběma účastníky postavena lisovna. Sklep stavebně navazuje na lisovnu, přístup do něj je možný pouze přes tuto lisovnu, funkčně s ní souvisí a není možné jej užívat samostatně. Vlastníkem pozemku parc. č. XY je žalovaný a jeho manželka. Matka účastníků jako dárkyně a žalobce jako obdarovaný uzavřeli dne 10. 6. 1996 darovací smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k rodinnému domu č. p. XY a pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY se všemi součástmi a příslušenstvím.

Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily (odvolací soud příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně), že v době, kdy byl sklep přidělen matce účastníků do užívání, se jednalo v právním slova smyslu o samostatnou věc, a matka účastníků tak mohla se sklepem jako vlastník volně nakládat. Výstavbou lisovny (nové věci) došlo k zániku sklepa jako samostatné věci a ten se stal součástí věci hlavní, tj. lisovny, neboť bez lisovny již sklep nebyl schopen plnit svou funkci. Jelikož se na výstavbě lisovny podíleli oba účastníci, stala se okamžikem jejího dokončení jejich spoluvlastnictvím. Odvolací soud přitom zdůraznil, že pro posouzení vlastnického práva k lisovně není významný účel, pro který byla lisovna stavěna (dle tvrzení žalobce se mělo jednat o zateplení sklepa). Matka účastníků pak nemohla darovací smlouvou ze dne 10. 6. 1996 převést vlastnické právo k lisovně a sklepu na žalobce, neboť se vlastníkem lisovny, jejíž součástí je sklep, který sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní, nikdy nestala. S ohledem na skutečnost, že spoluvlastníky lisovny, jejíž součástí je sklep, jsou oba účastníci, nebylo možné žalobě na vyklizení sklepa a lisovny vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; zároveň se dle dovolatele jedná o otázky, které „v konkrétní specifičnosti při rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“.

Dovolatel se táže, zda může nově zřízená stavba (lisovna) nabýt statusu věci hlavní ve vztahu k historicky samostatné nemovité věci (sklepu), pokud obě tyto věci funkčně i hospodářsky slouží jako příslušenství k jiné hlavní věci (zemědělské usedlosti). Je toho názoru, že hlavní věcí není lisovna, nýbrž zemědělská usedlost č. p. XY, jejímž vlastníkem byla v době výstavby lisovny matka účastníků. Sklep byl usedlosti přidělen roku 1947 a tvořil s ní hospodářský celek. Závěr, že lisovna je hlavní věcí a sklep je její součástí, tak nesprávně vyjmul oba objekty z vlastnického režimu usedlosti.

Dovolatel dále klade otázku, zda provádění stavby (lisovny) oběma účastníky může založit jejich spoluvlastnictví k této stavbě bez ohledu na vlastnické právo k věci, k níž je lisovna přistavována, bez ohledu na to, že sklep je příslušenstvím zemědělské usedlosti a bez ohledu na úmysl, se kterým byla lisovna stavěna. Dovolatel tvrdí, že fyzická účast na stavbě sama o sobě nemůže být rozhodným kritériem pro nabytí vlastnictví; významný je úmysl, s nímž byla stavba prováděna. Ani jeden z účastníků netvrdil, že lisovnu stavěl s úmyslem mít ji pro sebe. Lisovna byla nadto stavěna jako příslušenství ke sklepu ve vlastnictví matky účastníků s úmyslem, aby sklep s lisovnou zůstal v jejím vlastnictví. V souvislosti s nabytím vlastnického práva k lisovně se dovolatel rovněž táže, zda se účastníci mohli stát vlastníky nové stavby, pokud ji stavěli za účelem zateplení sklepa, který je příslušenstvím zemědělské usedlosti, která je ve vlastnictví třetí osoby (matky účastníků). Vychází z toho, že vlastnické právo k nově zhotovené stavbě nabývá stavebník jen tehdy, pokud ji uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe.

Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil nesouhlasně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odhlédne-li dovolací soud od vnitřně rozporného vymezení otázky přípustnosti dovolání (důvod přípustnosti dovolání, spočívající v tom, že jsou právní otázky odvolacím soudem řešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, se vylučuje s důvodem přípustnosti dovolání zakládajícím se na tom, že se zároveň jedná o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny), není dovolání přípustné pro řešení ani jedné otázky formulované dovolatelem.

Žalobce namítal, že lisovna i sklep jsou příslušenstvím hospodářské usedlosti. Není proto možně, aby lisovna jako nová stavba nabyla statusu věci hlavní ve vztahu k historicky samostatné nemovité věci (sklepu), neboť lisovna i sklep jsou samy příslušenstvím.

Protože k výstavbě lisovny došlo před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) odvolací soud zkoumal, zda v souvislosti s výstavbou lisovny došlo (mohlo dojít) k tomu, že se sklep stal jeho součástí podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2873/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014 (tato rozhodnutí jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

Podle § 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Podle 121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že příslušenstvím může být pouze to, co je samostatnou věcí a co může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Současně platí, že pro vztah příslušenství je vždy nezbytná vlastnická identita, tzn. že jedním z předpokladů, aby mohla být věc považována za příslušenství jiné (hlavní) věci, je totožnost vlastníka příslušenství věci (vedlejší věci) a věci hlavní. Rozdělí-li se vlastnictví věci hlavní a vedlejší věci, vztah příslušenství zanikne, i když věci nadále společně fungují (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3947/2016-I).

Dovolací soud v prvé řadě předesílá, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o součást věci jiné, se zakládá na úvaze soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).

Zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, může dovolací soud jen v případech, ve kterých nebudou vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, ve kterých jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil také např. v usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1610/2022, nebo ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2946/2021.

V rozsudku ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, Nejvyšší soud vyložil, že „není sporu o tom, že sklep (není-li umístěn přímo pod domem jako jeho součást, resp. netvoří-li jeho základy) může být samostatným předmětem právních vztahů – věcí“. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 1923, sp. zn. Rv I 813/22 (rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní rozhledy 4/2013, s. 158), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010. Tento závěr Nejvyšší soud následoval v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2873/2019, nebo v usnesení ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020.

Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení. Nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které si každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 10/2000, s. 446). K obdobným závěrům dospěla i pozdější judikatura dovolacího soudu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008).

V rozsudku ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2697/2025, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že sklep coby samostatná věc se může stát součástí věci (rodinného domu), za předpokladu, že spojením těchto dvou věcí nebude původní věc (sklep) vykazovat znaky samostatné věci, nebude moci plnit svou původní funkci a nadále tak bude pouhou součástí věci hlavní.

V nyní projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že sklep nacházející se pod pozemkem parc. č. XY byl nejméně od roku 1951 samostatnou věcí a jeho vlastníkem byla matka účastníků. V 80. letech minulého století byla nad sklepem na pozemku parc. č. XY postavena lisovna, jejímiž vlastníky se stali oba účastníci coby stavebníci. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke zjištění, že přístup do sklepa je po výstavbě možný pouze přes lisovnu a sklep tak nelze bez lisovny užívat. Přijal-li proto odvolací soud závěr, že stavbou lisovny došlo k zániku sklepa jako samostatné věci s odůvodněním, že ve vztazích k okolí je sklep a lisovna jediným celkem, neboť bez lisovny není možné sklep užívat ke svému účelu, pak jsou jeho úvahy v souladu se shora prezentovanou judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně současně přesvědčivě vysvětlil, jakým způsobem hodnotil vztah hlavní věci (lisovny) a součásti věci (sklepa), z jakého důvodu nelze po výstavbě lisovny považovat sklep za samostatnou věc, a naopak proč je nutné jej považovat za součást lisovny. Soudy obou stupňů se rovněž podrobně zabývaly otázkou vlastnického práva k lisovně. V tomto směru soudy dostatečně objasnily, že podílovými spoluvlastníky lisovny se na základě společné výstavby stali oba účastníci řízení.

Úvahy odvolacího soudu, jimiž podpořil závěr soudu prvního stupně o tom, že výstavbou lisovny se sklep stal její součástí, a že vlastnické právo k lisovně nabyli oba účastníci, pak nejsou zjevně nepřiměřené; dovolací soud proto neshledává důvod pro jejich zpochybnění (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1610/2022, nebo usnesení ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2946/2021).

Námitka dovolatele, že sklep a lisovna jsou příslušenstvím hospodářské usedlosti č. p. XY, je tak zjevně lichá, neboť ani sklep a ani lisovna nenaplňují podmínky definice příslušenství, jak je uvedeno shora. V nyní souzené věci s ohledem na shora uvedené je zjevné, že vlastnické právo k lisovně náleží oběma účastníkům, jedná se tedy o osoby odlišné od osoby vlastníka hospodářské usedlosti č. p. XY, a lisovna proto nemůže být – vzdor mínění žalobce – příslušenstvím hospodářské usedlosti č. p. XY ve smyslu § 121 odst. 1 obč. zák. Jelikož se sklep stal součástí jiné věci (lisovny), absentuje zde rovněž předpoklad samostatnosti věci vyžadovaný § 121 odst. 1 obč. zák. Dovolání žalobce proto není pro řešení dané otázky přípustné.

Námitky formulované dovolatelem pod bodem 7 odůvodnění tohoto usnesení rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při posouzení otázky vzniku spoluvlastnictví k předmětné stavbě (lisovně) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, (na který odkazuje také žalobce, a se kterým má být dle jeho mínění rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu) konstatoval, že vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. V případě stavby nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe). Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (případně s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby.

V rozsudku ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, poté Nejvyšší soud vyložil, že stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§ 132 o. s. ř.).

Z judikatury dovolacího soudu lze tudíž shrnout závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení), a ohledně právního osudu stavby a právního důvodu jejich účasti na stavbě neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Právně nevýznamná je proto námitka žalobce, že ani jeden z účastníků netvrdil, že lisovnu stavěl pro sebe nebo že lisovna byla stavěna za účelem zateplení sklepa, neboť v posuzované věci se účastníci stali spoluvlastníky lisovny na základě té skutečnosti, že stavbu prováděli společně jako stavebníci.

Dovolací soud nadto opakovaně konstatoval, že posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005).

V dané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přestože účastníci neuzavřeli dohodu o společné výstavbě, stavebníky v občanskoprávním smyslu byli oba, neboť se oba podle svých možností podíleli na výstavbě lisovny. S ohledem na skutečnost, že lisovna byla vybudována v 80. letech minulého století a ohledně její výstavby nebyly dochovány žádné listinné důkazy, vycházely soudy nižších stupňů ve věci posouzení nabytí vlastnického práva k lisovně především ze svědeckých výpovědí. Těžiště dokazování tak leželo na soudu prvního stupně, který vyslechl několik svědků, jednotlivé výpovědi hodnotil z hlediska jejich vztahu k účastníkům řízení, způsobu, jakým svědci vypovídají a vyjadřují se, odpovědně vyhodnotil věrohodnost jednotlivých svědků a současně tyto výpovědi konfrontoval s ostatními důkazy a skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. Dovolací soud proto považuje závěry odvolacího soudu, který bez dalšího převzal skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, za souladné s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud logickým způsobem uzavřel, že mezi účastníky přes neexistenci výslovné dohody o vzniku spoluvlastnictví existovala konkludentní dohoda o výstavbě, přičemž její existenci opřel o relevantní argumenty opírající se o zjištěný skutkový stav.

V dané věci by bylo i posouzení otázky vlastnického práva ke sklepu založeného na tvrzení žalobce, že sklep je příslušenstvím hospodářské usedlosti, a proto se nemohl stát součástí (hlavní) věci jiné, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tvrzení žalobce, že sklep je pouhým příslušenstvím jiné věci a že vlastnictví sklepa a lisovny nelze odvozovat od výstavby lisovny, nýbrž z darovací smlouvy ze dne 10. 6. 1996, na základě které matka účastníků jako dárkyně darovala žalobci jako obdarovanému hospodářskou usedlost č. p. XY, je sice neseno výlučně skutkovou argumentací, která přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. s účinností od 1. 1. 2013 nemůže založit a ani naplnit jedině možný dovolací důvod, kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nicméně ani u původně samostatné věci nelze vyloučit, že se může stát ztrátou fyzické i funkční vazby k původní věci součástí věci jiné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, jenž byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 466, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2597/2012, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017); popsaný stav také v individuálních poměrech nyní posuzované věci výstavbou lisovny také nastal.

Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není pro žádnou z předestřených právních otázek přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).