22 Cdo 201/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 201/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2021 Spisová značka:22 Cdo 201/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.201.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 136 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 201/2021-505 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Property Management Services s. r. o., IČO 25533096, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalované SLUŽBY MĚSTA JIHLAVY s. r. o., IČO 60727772, se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 218/64, zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, o zaplacení 3 438 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 248/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 20. 8. 2020, č. j. 72 Co 47/2020-477, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 12 C 248/2006-423, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 307 983 Kč s vymezeným úrokem z prodlení (výrok I). Výrokem II zamítl návrh žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila 1 130 017 Kč s vymezeným úrokem z prodlení. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III-VII). Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 72 Co 47/2020-477, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 599 376 Kč s úrokem z prodlení. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl co do částky 1 708 607 Kč s úrokem z prodlení. Dále rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963/Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účelová komunikace a parkoviště jsou v jejím výlučném vlastnictví. Má za to, že tyto stavby jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalované v poměru 40:60, stejně jako inženýrské sítě. Své tvrzení opírá o judikaturu dovolacího soudu, podle které může spoluvlastnictví vzniknout i bez písemné či výslovné ústní dohody. Tvrdí, že žalovaná se podílela na stavebních nákladech, stavby rovněž užívala a udržovala. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V projednávané věci šlo o následující: Žalobkyně požadovala zaplacení finanční náhrady z titulu omezení vlastnických práv k části pozemku parc. č. 193/1 v k. ú. Bedřichov u Jihlavy za období od 1. 12. 2003 do 20. 11. 2008. Tvrdila, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o vybudování inženýrských sítí a komunikací včetně parkoviště, mimo jiné i na předmětném pozemku. Stavby jsou ve spoluvlastnictví účastnic řízení, zatěžují předmětný pozemek ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Měl za to, že inženýrské sítě, parkoviště i komunikace, které se na pozemku žalobkyně nacházejí, jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalované v poměru 40:60 a podle tohoto poměru zavázal žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo tím, že prostřednictvím označených staveb užívá pozemek žalobkyně. Proti rozsudku se žalovaná odvolala, nesouhlasila s tím, že je spoluvlastnicí parkoviště a účelové komunikace. Stavby chtěla jen užívat, a proto souhlasila s úhradou nákladů na provoz, opravu a údržbu. Dále uvedla, že objednatelem stavby byla pouze právní předchůdce žalobkyně, nikoli žalovaná a na vzniku spoluvlastnického vztahu se nijak nedohodly. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnil. Spoluvlastnictví podle něj vzniklo jen k inženýrským sítím, ale parkoviště a účelová komunikace jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalovanou zavázal k úhradě částky za omezení vlastnického práva žalobkyně v podobě umístění inženýrských sítí na pozemku žalobkyně a ve zbytku žalobu zamítl. Parkoviště a komunikaci bylo navíc možné veřejně užívat podle zákona o pozemních komunikacích. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda vzniklo spoluvlastnictví ke stavbám (pozemní komunikaci a parkovišti) i bez písemné či výslovné ústní dohody. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.). Dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně vymezené otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud se opakovaně ke vzniku spoluvlastnictví zhotovením stavby vyjadřoval, judikaturu citovala jak žalobkyně v dovolání, tak i odvolací soud. K tomu dovolací soud poznamenává, že dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že parkoviště i účelová komunikace jsou samostatné věci a nejde o pouhé zpracování pozemku. Tento stěžejní závěr tak dovolacímu přezkumu nepodléhá. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 přijal a odůvodnil závěr, že vlastnictví k nově zhotovené věci originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014). Pro posouzení, kdo je stavebníkem, není samo o sobě rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním po