22 Cdo 208/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 208/2025-496 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. P. a b) Š. S., zastoupených Mgr. Vítem Pavkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 191/18, proti žalované L. S., zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o odstranění oplocení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 83/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2024, č. j. 29 Co 11/2024-441, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 499 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Víta Pavka. Odůvodnění: 1. Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 12 C 83/2020-395, uložil žalované povinnost odstranit vlastní dřevěné oplocení z části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezené geometrickým plánem specifikovaným ve výroku I do 1 měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2024, č. j. 29 Co 11/2024-441, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že část pozemku, na které se oplocení nachází, nenabyla žalovaná vydržením, neboť při obvyklé opatrnosti mohla v průběhu 10leté vydržecí doby zjistit, že jí sporná část pozemku nepatří. Odstranění neoprávněné stavby považoval rovněž za účelné. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení otázky dobré víry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1124/2015 a 22 Cdo 2307/2022 a namítá, že kontrolu nabývacího titulu k pozemku jen z toho důvodu, že jiné pozemky v okolí vykazují údajné nesrovnalosti v zaměření, nelze zahrnout pod běžnou opatrnost každého vlastníka. Má za to, že z geometrického plánu tak, jak byl zakreslen, neměla osoba s rozumem průměrného člověka vůbec šanci zjistit, že sporná část pozemku nepatří k sousední parcele v jejím vlastnictví. Právní předchůdci (rodiče) žalované správně tučně zvýrazněnou čáru identifikovali jako svůj plot, za hranici nově nabývaného pozemku z toho důvodu museli považovat právě svůj plot. O interpretaci ztučněné přímky musel požádat i soud, který se proto opakovaně obrátil na katastrální úřad. Za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považuje otázku, zda do obvyklé opatrnosti nabyvatele pozemku lze zahrnout povinnost znát význam znaku slučka, případně i jiných znaků používaných v geometrickém plánu. Domnívá se, že tuto otázku vyřešil odvolací soud nesprávně, neboť nemůže-li nezjištění hranic z geometrického plánu vyloučit oprávněnou držbu, tím spíš ji nemůže vyloučit skutečnost, že nabyvatel nezná znak slučka a jeho význam v geometrickém plánu. 6. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že bylo prokázáno, že otec žalované vystavěl v roce 1993 na základě předchozí dohody plot zčásti na pozemcích obce. Odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je třeba při posuzování dobré víry přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, a podrobně se vyjadřují k možné dobré víře otce žalované (jednoho z jejích právních předchůdců). K námitce žalované, že po ní jako po laikovi nelze požadovat, aby se dokázala zorientovat ve změti geometrických obrazců v geometrickém plánu, dodávají, že vykonává či vykonávala výdělečnou činnost v oblasti nemovitostí a developmentu, nelze ji tedy považovat za laika. Schopnost správně geometrický plán interpretovat navíc nebyla zásadní, sama dovolatelka uvedla, že se s podklady, které s darovací smlouvou obdržela, neseznámila, a bylo také prokázáno, že v průběhu vydržecí doby ji na to, že jí užívaným pozemkem vede vlastnická hranice, upozornil svědek P., a pan B. jí k oranžovému čtverci uprostřed cesty někdy v roce 2012 řekl, že se to zaměřovalo a že to je P. pozemek. Byly prokázány i další skutečnosti, které o vědomosti žalované o tom, že není vlastníkem sporné části pozemku, svědčí. Rozhodnutí Nejvyšší soudu, na které dovolatelka odkazuje, považují za nepřiléhavé. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl. 8. Dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, dostupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz. Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). 12. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). 13. Odvolací soud posuzoval dobrou víru žalované v její vlastnické právo ke sporné části pozemku, v době od 2. 6. 2003 do 2. 6. 2013. Dospěl k závěru, že objektivní pochybnosti o vlastnictví připlocené části pozemku musela mít žalovaná už na základě obsahu kupní smlouvy, kterou sousední pozemky nabyli její právní předchůdci a kterou měla při nabytí darováním k dispozici spolu s geometrickým plánem. Na nesrovnalosti byla navíc upozorněna nejpozději v roce 2012 svědkem P., v roce 2012 byly také před její vjezdovou bránou umístěny geodetické značky. Tyto okolnosti by při běžné opatrnosti vedly k ověření správnosti hranic, omyl o průběhu hranic proto nemohl být v dané situaci omluvitelný. Takovou úvahu odvolacího soud nepovažuje dovolací soud za nepřiměřenou ani za nedostatečně odůvodněnou. 14. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 239