22 Cdo 2211/2000 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2211/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2002 Spisová značka:22 Cdo 2211/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2211.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 130 předpisu č. 40/1964Sb. § 326 předpisu č. 946/1811Sb. § 1477 předpisu č. 946/1811Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2211/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1/ Ing. L. K. a 2/ M. K., zastoupeným advokátkou, o ochranu vlastnického práva a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 85/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2000, čj. 10 Co 483/99-249, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč k rukám JUDr. R. V. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit z pozemkové parcely č. 1925 v katastrálním území H. B. dřevěnou chatu s kamennou podezdívkou č. 0197 a 13 ovocných stromů. Žalovaní se ve stejném řízení domáhali určení, že v jejich společném jmění jsou nově vzniklé pozemkové parcely č. 2507 a č. 1925/3 ve stejném katastrálním území, které vznikly oddělením z pozemkové parcely č. 1925. Šlo o to, že žalovaní měli chatu postavenu na pozemku, který podle katastru nemovitostí měla vlastnit žalobkyně, přičemž na tuto skutečnost se přišlo v roce 1990; obě strany se domáhaly ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k pozemku, na kterém chata stojí, a k pozemku spolu s chatou užívanému. Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 12. února 1999, čj. 12 C 85/93-197, výrokem I. zamítl žalobu, „aby žalovaní byli povinni z parcely č. 1925, která je zapsána v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu V., pracoviště V. M. na LV č. 1349, pro obec a katastrální území H. B., odstranit dřevěnou chatu s kamennou podezdívkou č. 0197 a dále odstranit z tohoto pozemku 13 kusů ovocných stromů, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku“, výrokem II. určil, „že parcela č. 2507 - zastavěná plocha o výměře 43 m2 a parcela č. 1925/3 - les o výměře 1022 m2, v katastrálním území H. B., nově vzniklé na základě geometrického plánu ze dne 14. 8. 1998, č. 1382-19/98, který vyhotovil soudní znalec ing. B. T. a potvrdil Katastrální úřad ve V. dne 25. 8. 1998 pod č. 1001/98, z původní parcely č. 1925 - les o výměře 5309 m2 v katastrálním území H. B., jsou ve společném jmění manželů ing. L. K. a M. K.“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnictví pozemkové parcely č. 1925 - les o výměře 5309 m2 v katastrálním území H. B. jako dědička po svých rodičích, a to polovinu po otci V. S., zemřelému 11. 3. 1961 a polovinu po své matce H. S., zemřelé 11. 11. 1997. Žalovaní se stali vlastníky srubového domku č. 196 (nyní č. 0197) na stavební parcele č. 279 a pozemkových parcel č. 1927 - louka a č. 1228 - neplodná půda ve stejném katastrálním území na základě kupní smlouvy uzavřené s V. P. 10. 12. 1968. Z geometrického plánu vypracovaného znalcem 18. 6. 1994 vyplynulo, že srubový domek č. 0197 se nachází na části pozemkové parcely č. 1925 a nikoliv na pozemkové parcele č. 279. Znalec k pokynu soudu prvního stupně vypracoval geometrický plán s oddělením části pozemkové parcely č. 1925, kopírující přírodní hranice pozemku v terénu se zaměřením polohy srubového domku č. 0197. Z původní pozemkové parcely č. 1925 oddělil parcelu č. 2507 jako zastavěnou plochu o výměře 43 m2 s chatou č. 0197 a parcelu č. 1925/3 o výměře 1022 m2. Soud prvního stupně poté s odkazem na § 1453 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811 (OZO) a na ustanovení týkající se institutu vydržení vlastnického práva v zákonech č. 141/1950 Sb., č. 40/1964 Sb., č. 131/1982 Sb. a č. 509/1991 Sb., uzavřel, že od roku 1889 do roku 1991, kdy byla pozemková parcela č. 1925 geometricky zaměřena, žalovaní a všichni jejich právní předchůdci předmětnou pozemkovou parcelu ve sporné části užívali ve stejném rozsahu a v dobré víře jako vlastní, a proto žalovaní vlastnické právo k ní za výjimečných okolností určených „nezměnitelně a nezaměnitelně určenou samostatnou konfigurací terénu v dané lokalitě“ vydrželi, a to již podle OZO. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2000, čj. 10 Co 483/99-249, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech řízení a vyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že právní předchůdci žalovaných vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům o v rozsahu, jak byly znaleckým posudkem v geometrickém plánu zobrazeny; k vydržení došlo v roce 1953. Vlastnické žalobě proto nebylo možno vyhovět. Vyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání k posouzení otázky vydržení vlastnického práva, neboť ve vztahu k dané konkrétní věci jde o otázku zásadně právně významnou; odvolací soud nekonkretizoval právní otázky, které by v dovolacím řízení měly být řešeny. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ„), a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování, neboť vzal za prokázané, že svědecké výpovědi svědčí o skutečnosti, že žalovaní nabyli vlastnické právo ke sporným nemovitostem vydržením, přičemž správně nezhodnotil výpověď svědka J. M. Pokud jde o otázku vydržení vlastnického práva, soud nevzal v úvahu že žalovaní uvedli, že nemovitost žalobkyně užívali v omylu, a že si nezjistili, kudy vede hranice jejich nemovitostí; je tedy otázkou, zda je splněna podmínka dobré víry ve smyslu § 134, § 129 a § 130 ObčZ. Dále namítá, že lze vydržet vlastnické právo k celé věci, nikoliv její části či součásti. Pokud soud uvedl, že podmínky pro vydržení práva byly splněny k části pozemku proto, že byla určena samotnou její konfigurací v terénu v dané lokalitě, pak s takovým závěrem nesouhlasí. Odvolací soud nedostatečně chránil vlastnické právo žalobkyně ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, když jako silnější dovodil nutnost ochrany držby, která nejenže nebyla realizována v dobré víře, ale netrvala ani zákonem stanovenou dobu, když se odvolací soud nevypořádal s tím, že od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., do jeho novelizace provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinným od 1. 4. 1983, nebylo možno vlastnické právo k nemovitostem vydržet, a pokud tato novela upravovala v § 135a institut vydržení, pak šlo toliko o věci, které mohly být v osobním vlastnictví a nemohlo jít o lesní pozemek, k němuž k 18. 9. 1980 bylo zřízeno užívací právo ve prospěch JZD S. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neposkytlo ochranu vlastnického práva žalobkyně ani podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ani podle § 123, § 124 a § 126 odst. 1 ObčZ. Držba žalovaných nebyla oprávněná i proto, že je vyloučeno, že by si nevšimli, že užívají větší výměru pozemku, než jakou koupili od V. P. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaní uvádějí, že s ohledem na všechny okolnosti věci jde v daném případě o klasický případ vydržení vlastnického práva ke sporné nemovitosti. Odkazují na skutková zjištění soudů včetně zvláštnosti případu daného konfigurací terénu a na správné právní závěry. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání. Dovolatelka opírá příp