22 Cdo 226/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 226/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:22 Cdo 226/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.226.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Služebnost (o. z.) Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 1095 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.05.2025IV.ÚS 1502/25 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost13. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 226/2025-398 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) M. P., b) L. C. a c) L. Š., všech zastoupených JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Velkopřerovské náměstí 644/1a, proti žalovaným 1) H. H. a 2) M. S., oběma zastoupeným JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o určení existence služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 116/2023, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, č. j. 54 Co 271/2024-373, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval otázku řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. s. ř.“). Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud zabýval otázkou mimořádného vydržení práva odpovídajícího služebnosti ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). I. Dosavadní průběh řízení 2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 12 C 116/2023-312, určil, že žalobkyně a), b) a c) jakožto vlastnice pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, to vše v katastrálním území XY, „a každý další po žalobkyních následující vlastník pozemků“ jsou oprávněni „na straně západní“ ke svodu dešťové vody odtokovými žlaby a rigolem ze střechy domu nacházejícího se na pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, a žalovaní, jakož i každý další po žalovaných následující vlastník pozemku, jsou povinni toto strpět (výrok I). 3. Ve výroku II zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a), b) a c) jakožto vlastnice pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, a každý další po žalobkyních následující vlastník pozemku jsou oprávněni „na straně východní“ ke svodu dešťové vody odtokovými žlaby a rigolem ze střechy domu nacházejícího se na pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, a žalovaní, jakož i každý další po žalovaných následující vlastník pozemku, jsou povinni toto strpět. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III). 4. Městský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 54 Co 271/2024-373, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu ve zde označeném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů. 5. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně jsou spoluvlastnice pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY. Žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku p. č. XY, jehož součástí byla stavba č. p. XY (tato stavba byla ke dni rozhodnutí odvolacího soudu odstraněna), a pozemku p. č. XY. 6. Zohlednil, že na základě prohlášení o zřízení služebnosti ze dne 20. 7. 1926 se tehdejší držitelé budov č. p. XY a č. p. XY vzájemně zavázali strpět svádění dešťových vod z těchto nemovitostí způsobem specifikovaným v tomto prohlášení. Vzal za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že ve druhé polovině 20. století došlo v důsledku rozsáhlé přestavby nemovitosti ve vlastnictví žalobkyň (uskutečněné v 60. a 80. letech) k zániku této vzájemné služebnosti. 7. Dále uvedl, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že by žalobkyním svědčila služebnost svodu dešťové vody, jejíž existenci požadují určit. Za nedůvodnou považoval námitku žalobkyň, že tuto služebnost nabyly na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Vzal za prokázané, že právní předchůdci žalovaných v 80. letech 20. století dočasně povolili svod dešťových vod ze střechy budovy ve vlastnictví žalobkyň přes střechu budovy ve vlastnictví žalovaných, a žalobkyně proto tímto způsobem řešily odtok dešťové vody ze své nemovitosti. Vyložil, že takové chování žalobkyň nelze považovat za držbu práva odpovídajícího služebnosti, avšak za pouhou výprosu. Proto nemohly žalobkyně nabýt toto právo na základě mimořádného vydržení (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2098/2023). 8. Dále uvedl, že i pokud by žalobkyním služebnost svodu dešťové vody svědčila, došlo k jejímu zániku na základě § 1229 odst. 1 o. z. (podle kterého služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě), a to v důsledku odstranění (demolice) budovy č. p. XY (která jako nižší stavba sloužila k odvádění dešťových vod z vyšší stavby ve vlastnictví žalobkyň). Uzavřel, že pokud žalovaní (na základě pravomocného povolení k odstranění stavby) budovu č. p. XY kompletně odstranili, nemůže již služebná věc sloužit panujícímu pozemku. 9. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a žalobu i v této části zamítl. II. Dovolání žalobkyň 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, „která má být dovolacím soudem posouzena jinak, když odvolací soud nebral při svém posuzování v potaz superficiální zásadu vztahu pozemku a stavby, spolu s institutem obživnutí služebnosti a v rozporu s těmito pravidly považoval služebnost dovolatelek za pouhou obligaci, nikoli za věcné právo k věci cizí.“ 11. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na základě odstranění budovy žalovaných č. p. XY došlo k zániku služebnosti podle § 1299 odst. 1 o. z. Podle žalobkyň je nutné zohlednit, že stavba č. p. XY byla pouhou součástí pozemku p. č. XY, který stále existuje. Namítají, že k zániku služebnosti nepostačuje pouhá přechodná změna služebné věci. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1304/2007, podle kterého k zániku služebnosti nedojde za předpokladu, že je možné uvést věc do původního stavu. Mají za to, že v budoucnu vznikne na pozemku žalovaných nová stavba, pomocí které může být řešen svod dešťové vody z nemovitostí ve vlastnictví žalobkyň. Proto nemohla ani zaniknout služebnost svodu dešťové vody, jejíž existenci požadují určit. 12. Neztotožňují se ani se závěrem odvolacího soudu, že nemohly služebnost svodu dešťové vody nabýt na základě mimořádného vydržení. Namítají, že právo odpovídající služebnosti, jejíž existenci určil soud prvního stupně, vykonávaly nepřetržitě již od roku 1967. K zániku služebnosti nemohlo dojít ani základě přestavby budovy ve vlastnictví žalobkyň, ke které došlo v 60. a 80. letech 20. století (v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1429/2012). Poznamenávají, že žalovaní vznesli námitky k držbě práva odpovídající této služebnosti až v roce 2020. Do té doby vykonávaly žalobkyně toto právo nerušeně. Nemohlo se tak jednat o pouhou výprosu (jak dovodil odvolací soud), avšak žalobkyně držely právo odpovídající služebnosti jakožto právo věcné. Jelikož byly splněny i ostatní podmínky mimořádného vydržení, nabyly služebnost svodu dešťové vody na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. 13. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 14. Žalovaní se k dovolání žalobkyň nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího