22 Cdo 2549/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2549/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2017 Spisová značka:22 Cdo 2549/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2549.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Součást věci Stavba Dotčené předpisy:§ 118 obč. zák. § 120 obč. zák. § 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2549/2017-297 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce T. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, identifikační číslo osoby: 44992785, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 87/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Co 51/2016-248, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Co 51/2016-248, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 14 C 87/2008-200, ve spojení s usneseními ze dne 5. 10. 2015, č. j. 14 C 87/2008-205, a ze dne 3. 3. 2016, 14 C 87/2008-229, určil, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku v katastrálním území K. P., obec B. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 26 755 Kč (výrok II.). Doplňujícími usneseními rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 byly právní předchůdkyni žalobce, M. L., vydány nemovité věci – pozemek s budovou. Jako vlastník tohoto pozemku se stavbou je v současné době v katastru nemovitostí zapsán žalobce. Jako vlastník pozemku s budovou je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Vlastník původního pozemku postavil v roce 1940 na jeho části dům, který byl součástí projektu na zastavení celé parcely, k jehož realizaci z důvodu okupace a války již nedošlo. V roce 1957 byla z pozemku oddělena její nezastavěná část, která dostala označení jako pozemek, a část, na které stál dům, dostala označení jako pozemek. Kupní smlouvou ze dne 31. 8. 1957 převedl vlastník pozemek na Zemstav, n. p., se kterým se dohodl na tom, že tento podnik provede na pozemku vedle domu stavbu, do které bude zajištěn přístup přes budovu a pro obsluhu pater přístavby bude používáno schodiště domu. Dále bylo dohodnuto, že Zemstav, n. p. se bude podílet na úhradě poloviny nákladů na údržbu a užívání těchto společných částí. Dne 25. 4. 1959 bylo vydáno rozhodnutí o trvalém užívání stavby funkčně napojené na dům. V roce 1960 původní vlastník darovací smlouvou převedl na stát i pozemek s budovou. Na základě znaleckého posudku a výslechu znalkyně soud prvního stupně dále zjistil, že celý blok objektů má řadu společných prvků, kdy oddělení některého z nich a potřeba zřídit nový pro ten který dům by znamenala značné vytížení a znemožnění užívat dům jako bytový. Přípojka vody je umístěna v domě pro celý blok objektů, komíny pro dům jsou vestavěny v domě a vybírací otvory k nim jsou přístupně z domu. Kanalizace je napojena přes dům, elektrorozvodná skříň s pojistkami je umístěna v domě. Přípojka plynu je samostatná, požární hydrant pro oba domy je v domě. Dům nemá vlastní vchod ani schodiště, takže bez domu by patra nebyla přístupná. Zbudování samostatného vchodu a schodiště pro dům by zabralo podstatnou část stávající obytné plochy a bylo by neefektivní. Dům by za daného stavu nemohl fungovat samostatně jako bytový dům, neboť nesplňuje základní technické a architektonické podmínky kladené na samostatnou budovu. Naopak dům by bylo možné užívat po drobných úpravách nadále jako bytový dům. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně poté, kdy dospěl k závěru, že žalobce má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, aplikoval zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále „střední o. z.“). Vysvětlil, že použití středního o. z. je na řešený případ dáno první relevantní právní skutečností, kterou je vybudování stavby označené jako dům na pozemku parcela v roce 1957. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přístavba, které bylo přiděleno, se stala součástí domu, nikoliv samostatnou věcí v právním slova smyslu. Budova nemůže z uvedeného důvodu být předmětem právních vztahů. Žalovaný proto nemohl vlastnické právo k ní vydržet a právní předchůdkyně žalobce nemohla o její vydání žádat podle restitučních předpisů. Mohla žádat o vydání pouze celé věci, nikoli její součásti. Pokud právní předchůdkyně žalobce na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 nabyla vlastnické právo k domu, jehož součástí je přístavba označená, stala se (a následně též žalobce) vlastníkem i stavby postavené na pozemku. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Co 51/2016-248, rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem budovy na pozemku, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví, pro obec B., katastrální území K. P. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě částku 5 000 Kč (výrok II.). Žalobci rovněž uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení státu ve výši 3 400 Kč (výrok III.). Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v projednávané věci je zcela nevýznamné, zda výstavbou budovy vznikla samostatná nemovitá věc, nebo zda se jednalo o přístavbu, která se stala součástí budovy, neboť žalobce nemůže být vlastníkem budovy nejen za situace, kdy by uvedená budova byla samostatnou věcí v právním slova smyslu (v takovém případě by budova byla od svého vzniku ve vlastnictví státu, z něhož by přešla na základě zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce, tedy do vlastnictví žalovaného), ale ani tehdy, byla-li by součástí budovy. K této eventualitě odvolací soud vysvětlil, že od roku 1960 byla budova na základě darovací smlouvy ve vlastnictví státu, který vlastnil též budovu. Pokud by budova nebyla samostatnou věcí v právním slova smyslu, nýbrž přístavbou, a tudíž součástí budovy, mohla být celá stavba jako nemovitá věc v dalším období po svém vzniku předmětem převodu jako celku, anebo k ní mohlo na základě „dílčích“ převodů vzniknout spoluvlastnictví k ideálním podílům. V uvedeném směru odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009, které aplikoval na projednávanou věc analogicky. Odvolací soud dovodil, že za předpokladu, že budovy jsou jednou věcí v právním slova smyslu, celá stavba se předmětem převodu jako celek nestala, naopak došlo k dílčím převodům (přechodům) vlastnického práva. Na základě těchto dílčích převodů se právní předchůdkyně žalobce, M. L., stala právním nástupcem pouze ve spoluvlastnickém podílu k části objektu, a to na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991. Touto dohodou jí byl na výzvu vydán nárokovaný objekt, nikoli však již na něj navazující objekt, o jehož vydání, stejně jako o vydání pozemku parcela, na kterém je postaven, nežádala. Na základě kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2011 se následně vlastníkem spoluvlastnického podílu k části objektu stal žalobce. Oproti tomu ideální spoluvlastnický podíl spojený s právem užívat objekt, kterému bylo přiděleno, a k němuž nebyl oprávněnou osobou uplatněn nárok na vydání podle zvláštního právního předpisu, přešel na základě dalšího dílčího převodu z majetku státu do vlastnictví žalovaného, a to na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud dospěl k závěru, že oběma účastníkům k předmětné nemovité věci za předpokladu, že objekty tvoří jeden celek, jednu věc v právním slova smyslu, svědčí určitý právní důvod (titul) pro spoluvlastnictví. U žalobce (resp. právní předchůdkyně žalobce M. L.) by to bylo nabytí na základě dohody o vydání věci uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb, a u žalovaného by právním důvodem (titulem) pro nabytí spoluvlastnictví k ideálnímu podílu na předmětné nemovité věci byl převod z vlastnictví st