22 Cdo 2640/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2640/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2022 Spisová značka:22 Cdo 2640/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2640.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 149 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2640/2021-659 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalovanému O. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 27/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2020, č. j. 18 Co 63/2019-615, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Havlíčka, advokáta se sídlem v Brně, Kozí 26/4. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Po zrušení původního rozhodnutí ve věci usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 30. 9. 2014, č. j. 18 Co 291/2013-311, se Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) věcí opětovně zabýval a rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 16 C 27/2004-595, určil, že do zaniklého společného jmění manželů připadá částka 164 949,32 Kč, že do vlastnictví žalobkyně připadá zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., č. ú. XY ve výši 5 254,84 Kč a že do vlastnictví žalovaného připadá zůstatek na účtu stavebního spoření vedeného u Stavební spořitelny Modrá pyramida, a. s., č. ú. XY ve výši 106 395,23 Kč, zůstatek na účtu vedený u České spořitelny, a. s., č. ú. XY ve výši 10 066,10 Kč a zůstatek vedený u Československé obchodní banky, a. s., Poštovní spořitelny, č. ú. XY ve výši 233,15 Kč (výrok I). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejich podílů částku 77 219,82 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 18 Co 63/2019-615, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil, ve výroku IV a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že „řadu dále jí uváděných otázek“ měl odvolací soud posoudit jinak a také že rozhodl odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu především v otázce, jak naložit s žádostí o vypořádání vydání ze společného jmění manželů (dále také „SJM“) na majetek žalovaného, a v otázce, jak posoudit vysvětlovací povinnost žalovaného. Za důležitou otázku označuje, zda žalovaný byl či nebyl při poskytování součinnosti znalci povinen předkládat své účetní uzávěrky. Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud posouzením povinnosti žalovaného k součinnosti a vysvětlení nezabýval a dovolací soud by měl tuto otázku posoudit jinak. Odkazuje přitom na § 32 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Za zcela zásadní pak považuje posouzení toho, kdy se žalobkyně domáhala vypořádání jednotlivých součástí SJM, zejména vydání ze SJM na výlučný majetek žalovaného. Je toho názoru, že se domáhala vypořádání SJM jako celku v zákonné (tříleté) lhůtě, a proto měly nalézací soudy vypořádat celé SJM. Cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5905/2016, jehož závěry vykládá tak, že „v situaci, kdy ohledně jí namítaných a prokazovaných vydání ze SJM na majetek žalovaného nedošlo k dohodě, je nutno je vypořádat a neuplatní se ohledně toho ani prekluze ani promlčení, pokud žaloba o vypořádání je podána ve (tříleté) lhůtě“. Žádá, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu znovu rozhodnout. Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí se zjištěním odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně navrhla zohlednění vnosu ve výši 900 180 Kč až po uplynutí zákonné lhůty. Poukaz na § 32 zákona o účetnictví považuje za zcela nepřípadný, protože v době, kdy žalovaný skartaci podle zákona prováděl, žalobkyně v řízení příslušný nárok ani nevznesla, ani žádné související písemnosti v řízení použity nebyly. Neztotožňuje se s takovým výkladem rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5905/2016, jak jej v dovolání provedla žalobkyně. Dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto a aby žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Jelikož k zániku SJM došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Z obsahu dovolání vyplývá právní otázka, do kdy a jak je třeba uplatnit nárok na vypořádání vnosu ze SJM na výlučný majetek jednoho z manželů. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů