22 Cdo 2688/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2688/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2688/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2688.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1029 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 355/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2688/2025-162 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalovaným 1) Z. H. a 2) I. H., zastoupeným Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 55/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2025, č. j. 19 Co 108/2025 138, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 110 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 10 C 55/2024-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek žalovaných parc. č. st. XY, v k. ú. XY, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, ve prospěch žalobce a všech budoucích vlastníků pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, v k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud). Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 19 Co 108/2025-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2014, kde dovolací soud vyslovil názor, že v případě zjištění, že žalovaní nabídli žalobci uzavření takové smlouvy zajišťující přístup k nemovité věci, jejíž uzavření lze po něm spravedlivé požadovat, pak je možné zamítnout žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty s tím, že přístup je, resp. mohl a měl být zajištěn jinak než zřízením nezbytné cesty soudem, a to na základě smluvního obligačního práva. Žalobce by neměl být nucen uzavřít jakoukoliv navrženou smlouvu, pokud by nezajistila právní jistotu ve věci. Soudy dále nedostatečně poměřovaly výhodu, kterou zřízení služebnosti nezbytné cesty představuje, s újmou, která by vznikla zřízením této služebnosti vlastníku zatížené nemovitosti. Zdůraznil také, že je soudům ponechán při rozhodování těchto otázek poměrně široký prostor pro úvahu, tím spíš by měly své závěry řádně odůvodnit, zabránit jejich zjevné nevyváženosti a nepřiměřenosti, a dbát tak na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1976/2017. S ohledem na nedostatečné poměřování proporcionality při vzájemném poměřování práv účastníků pak žalobce pokládá za důležité, aby dovolací soud posoudil následující otázku – zásah do vlastnického práva žalovaných a právo žalobce řádně svůj pozemek užívat s přihlédnutím k jeho zhoršenému zdravotnímu stavu. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nelze zohlednit okolnosti, které tu byly dány již v době předchozího řízení, a s jeho názorem o nepřiléhavosti nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3045/23, neboť je přesvědčen, že otázky výkladové, právního posouzení věci a obecně právní doktríny podléhají vývoji a nejsou tedy neměnnými. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaní ve svém vyjádření uvedli, že mají za to, že dovolání žalobce je namístě odmítnout, případně zamítnout. Rozhodnutí soudů jsou plně v souladu s požadavky uvedenými v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), odůvodnění obou rozsudků pokládají za přesvědčivá, netrpí žalobcem tvrzenými rozpory s rozhodnutími dovolacího soudu, a proto dovolání není přípustné. Podle žalovaných k tvrzenému odchýlení od závěru dovolacího soudu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 999/2014 nedošlo, neboť soudy dospěly k závěru, že přístup žalobce k jeho pozemkům mohl a měl být zajištěn jiným způsobem než soudem zřízenou služebností nezbytné cesty, a to prostřednictvím žalovanými nabízené obligační smlouvy. Rozhodnutí rovněž obsahují konkrétní a vyčerpávající úvahy o tom, zda lze uzavření takové obligační smlouvy po žalobci s ohledem na její obsah spravedlivě požadovat. Dovolací polemika je tak jednak nepřípustná, protože napadá skutková zjištění, a jednak nedůvodná, protože soudy přesvědčivě vyložily, proč je v tomto případě zajištění přístupu žalobce na jeho pozemky smluvním návrhem žalovaných zcela dostatečné a v souladu se zákonným požadavkem minimalizace zásahu do práv vlastníků zatíženého pozemku. Žalovaní považují za přiléhavé závěry dovolacího soudu v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 1814/2015 a 22 Cdo 1638/2016, kde stojí, že povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti, při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být omezeno, pokud možno, co nejméně. Podmínky pro povolení nezbytné cesty nejsou dány ani tehdy, pokud žadatel o nezbytnou cestu vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. Nezbytnou cestu nelze povolit rovněž v případě, kdy lze sledovaného cíle dosáhnout jinými právními instituty. K žalobcově argumentaci, vztahující se k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3045/23 žalovaní upozornili, že sám žalobce v dovolání uvedl, že se o jeho zdravotním stavu soudy v odůvodnění rozhodnutí zmiňují, a pokud žalobce nyní tvrdí, že pro svůj zdravotní stav má potíže s pěším překonáváním vzdálenosti k jeho rodinnému domu, pak tuto skutečnost v rámci svého účastnického výslechu neuvedl. Řešená situace je navíc odlišná od té řešené Ústavním soudem a i podle něj je možná varianta zřízení relativního práva. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Žalobce vymezil otázku, zda může soud žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty zamítnout s odkazem na to, že žalobce odmítl nabídku obligační smlouvy, ačkoliv tento návrh smlouvy by objektivně neumožnil žalobci nemovitost řádně užívat. A rovněž, zda je takový postup možný, pokud soud nezkoumal, zda nabízená smlouva objektivně umožňuje řádné užívání nemovitosti žalobce. 9. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu. 10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), uvedl, že v případě, že by uzavření obligační smlouvy zajišťující přístup k nemovitosti bylo možno po žalobci spravedlivě požadovat, tedy takové, která by mu v konkrétní věci poskytla potřebnou právní jistotu při užíván