22 Cdo 2769/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2769/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2769/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2769.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Poctivá držba (o. z.) [ Držba (o. z.) ] Vydržení Dotčené předpisy:§ 1040 o. z. § 989 odst. 1 o. z. § 992 odst. 1 alinea první o. z. § 1089 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2769/2025-269 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) I. R., b) V. R., obou zastoupených Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru 450, proti žalované J. K., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o vyklizení stavby studny, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 321/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 258/2024-236, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 258/2024-236, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 4 C 321/2022-180, uložil žalované povinnost vyklidit studnu, včetně veškerých věcí umístěných v ní, na ní či nad ní, situovanou na hranici pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětná studna“ nebo „studna“), a předat ji žalobcům (výrok I). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 52 095 Kč (výrok II). 2. Žalobci se v řízení proti žalované domáhali vyklizení studny, která se nachází na hranici mezi pozemkem parc. č. st. XY ve vlastnictví žalobců (v režimu společného jmění manželů) a pozemkem parc. č. st. XY ve vlastnictví žalované, vše v katastrálním území XY. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vodu ze studny využívali po celou dobu její existence žalobci i žalovaná, respektive jejich právní předchůdci, a to každý z nich v domnění, že náleží do jeho výlučného vlastnictví. Konstatoval, že otázka vlastnictví předmětné studny byla již pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 68/2020, v němž byla zamítnuta žaloba žalované na určení, že je výlučným vlastníkem předmětné studny. S ohledem na závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2023, č. j. 18 Co 250/2023-152, pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná k předmětné studni nevydržela ani spoluvlastnické právo. Neexistenci držby dovodil z toho, že žalovaná a ani její právní předchůdci se nechopili držby spoluvlastnického podílu a jejich držební vůle se taktéž netýkala práva spoluvlastnického, nýbrž práva vlastnického. Nadto shledal, že držba spoluvlastnického podílu na studni žalovanou je vyloučena i tím, že předmětnou studnu držel nepřetržitě od okamžiku jejího zhotovení v roce 1921 její zhotovitel, a tedy i vlastník, jímž byl právní předchůdce žalobců. 3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 258/2024-236, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované vyklidit předmětnou studnu, včetně veškerých věcí umístěných v ní, na ní či nad ní, a předat ji žalobcům, se zamítá (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 382 Kč a náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 16 855 Kč (výroky II a III). 4. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž akcentoval, že předmětná studna byla minimálně od roku 1979 považována právními předchůdci účastníků řízení za společnou. Uvedl, že žalovaná se nabytím vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY na základě kupní smlouvy ze dne 25. 10. 2016 chopila pravé a poctivé držby „poloviny předmětné studny“, neboť byla právní předchůdkyní, Z. K., ujištěna, že studna tvoří příslušenství předmětu převodu. Podotkl, že žalovaná nebyla omezena držbou ze strany žalobců, kteří od počátku vlastnické právo ke studni nevykonávali a chovali se tak, že jim „patří polovina studny“. Zdůraznil, že ve prospěch vydržení spoluvlastnického práva žalovanou lze započíst i držbu její právní předchůdkyně Z. K., jelikož i ona byla svou právní předchůdkyní při nabytí pozemku parc. č. st. XY v roce 2007 ubezpečena, že nabývaný pozemek má vlastní studnu. Dospěl k závěru, že k narušení dobré víry žalované došlo až po roce 2018, kdy však již žalovaná byla spoluvlastnicí studny z titulu dovršeného vydržení dle ustanovení § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). II. Dovolání, vyjádření k dovolání 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně právně vyložil chování účastníků a jejich právních předchůdců stran předmětné studny jako chování spoluvlastníků zakládající držbu spoluvlastnického práva. Upozorňují, že po celou dobu vystupovali jako výluční vlastníci studny žalobci a k zániku jejich držby, respektive držby jejich právních předchůdců, od zhotovení studny nikdy nedošlo, pročež ani jinak omluvitelný omyl druhé strany nemohl vést k držbě studny a jejímu vydržení. Mají proto za to, že odvolací soud náležitě nezkoumal - v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4330/2010 (označený rozsudek, stejně jako dále zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) - podmínky nabytí držby žalovanou s nejvyšší mírou přísnosti, neboť samotná okolnost, že žalovaná (její právní předchůdkyně) studnu užívala, neznamená, že je držitelkou práva k ní. Vyjadřují rovněž přesvědčení, že se odvolací soud měl zabývat právním důvodem, na jehož základě začali právní předchůdci žalované studnu od roku 1928 užívat. Domnívají se totiž, že titul k užívání studny ze strany žalované a jejích právních předchůdců představovala výprosa, k jejímuž odvolání došlo v roce 2022. Dále namítají porušení práva na spravedlivý proces, zásady legitimního očekávání a harmonie soudních rozhodnutí. Dle mínění žalobců byla v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 68/2020 pravomocně vyřešena otázka vlastnického práva ke studni, neboť důvodem pro zamítnutí žaloby, jíž se žalovaná domáhala určení svého vlastnického práva k studni, byl závěr tamního soudu o tom, že výlučnými vlastníky studny jsou v režimu společného jmění manželů žalobci. Poukazují tak na vznik absurdní situace, kdy vedle sebe existují dvě protichůdná, pravomocná a závazná rozhodnutí pro tytéž účastníky, která se zabývají vlastnickými poměry k téže studni. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. 6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců vyzdvihla, že posouzení, zda je žalovaná držitelem práva k předmětné studni, je otázkou skutkovou, jejíž přezkum Nejvyššímu soudu nepřísluší. Akcentovala rovněž, že domnělá držba celé věci nevylučuje ve skutečnosti držbu spoluvlastnického podílu, je-li držitel ve své držbě omezen při nakládání s věcí jinou osobou, která je taktéž držitelem téže věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl. 7. K vyjádření žalované učinili žalobci repliku, v níž setrvali na argumentaci předložené v dovolání a zopakovali, že vůči žalované vystupovali jako vlastníci studny. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§