22 Cdo 2786/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2786/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2023 Spisová značka:22 Cdo 2786/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2786.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Příslušenství věci Privatizace Vydržení Dotčené předpisy:§ 132 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.01.2013 § 121 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 4. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 965/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2786/2022-375 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, 2) B. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem v Litvínově, Janáčkova 317, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 21 C 397/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 84 Co 15/2022-340, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chomutově (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 21 C 397/2014-290, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem železobetonové jímky o kapacitě 300 m3 ohraničené železným zábradlím umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II a III). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 84 Co 15/2022-340, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není vlastníkem jímky umístěné na pozemku parc. č. XY. Předně namítá, že jímku je nutno považovat za příslušenství věci hlavní, a to polního hnojiště nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, kterou nabyl do vlastnictví jako kupující na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím. V takovém případě se stal rovněž vlastníkem jímky, která jako příslušenství věci hlavní sdílí její právní osud bez zřetele k tomu, že smluvní strany příslušenství věci hlavní ve smlouvě nezmínily. Má za to, že při řešení této právní otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001. K tomu rovněž podotýká, že jímka tvoří s ostatními věcmi, které žalobce nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997, zemědělskou usedlost ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikovaného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z tohoto důvodu tak nelze na jímku hledět izolovaně od ostatních věcí, které žalobce nabyl na základě příslušné smlouvy, a rozdělovat vlastnický režim jednotlivých věcí tvořících tento komplex. Má také za to, že prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 nabyl vlastnické právo k jímce i z toho důvodu, že k převodu majetku v rámci privatizace docházelo na základě rozhodnutí příslušného orgánu o privatizaci (které mělo podle tvrzení dovolatele jímku zohledňovat), a nikoliv podle privatizačního projektu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že jímku nemohl nabýt do vlastnictví vydržením. Podotýká, že již v roce 1998 jednal s Pozemkovým fondem České republiky o vlastnickém právu k jímce a byl ujištěn o vlastnictví této věci. Dovolatel tedy byl již od uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu jímka patří, a jeho dobrá víra nebyla v průběhu následujících 10 let žádným způsobem narušena. Z tohoto důvodu nabyl vlastnické právo k jímce na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Posoudil-li odvolací soud tuto právní otázku jinak, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že dovolání žalobce není přípustné, neboť „postrádá potřebný judikatorní přesah.“ Uvádí také, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle žalovaného 1) se žalobce na základě žádné právní skutečnosti nemohl stát vlastníkem předmětné jímky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Žalovaný 2) se k dovolání žalobce nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce žalobce, že nabyl vlastnické právo k jímce jakožto příslušenství věci hlavní (polního hnojiště nacházejícího se na pozemku parc. č. XY) na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001 (na nějž rovněž odkazuje dovolatel), uvedl, že „při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“. Tento právní názor však byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaným pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku se velký senát od uvedeného právního názoru a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, výslovně odchýlil a mimo jiné uvedl: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“. Tento právní názor velké