22 Cdo 288/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 288/2025-201 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) S. H. a b) N. Š., zastoupených Mgr. Karlem Šebestou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalované A. Š., zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem v Praze, Křeslická 301/1, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 238/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 26 Co 111/2024-172, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 26 Co 111/2024-172, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 3 055 Kč a žalobkyni b) 2 499 Kč k rukám zástupce žalobkyň Mgr. Karla Šebesty, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 16 C 238/2022-137, uložil žalované povinnost vyklidit stavbu č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, vedeného u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitost“), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) na náhradě nákladů řízení 42 345,71 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 26 Co 111/2024-172, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil pouze co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, která činí 38 860,91 Kč, jinak ve zbývající části výroku II a ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, „že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, aniž byly adekvátně vyřešeny otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť je v rozhodování dovolacího soudu rozhodováno rozdílně, či má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak.“ Dále tvrdí, že odvolací řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení, když vychází ze skutkových zjištění opatřených vadným hodnocením důkazů, případně bez jejich hodnocení (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a neúplně zjistil skutkový stav, a také, že nepřipustil důkaz k prolomení koncentrace řízení (§118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 4. Žalovaná především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účastnice řízení (spoluvlastnice společné nemovitosti) se ústně dohodly na tom, že dům nebude užíván žádnou z nich, dokud se nedohodnou na dalším postupu. Namítá, že k uzavření takové dohody nedošlo a tvrzení žalobkyň není podloženo žádným důkazem. Také odvolacímu soudu vytýká, že po koncentraci řízení nepřipustil provedení dalších důkazů, konkrétně jí navržený výslech svědka, a neumožnil jí tak reagovat na nepravdivé svědecké výpovědi o tom, že v domě bydlela již před smrtí svého otce. Dále namítá, že odvolací soud „nepostupoval komplexně“ jestliže nepřistoupil na spojení návrhu žalobkyň na vyklizení nemovitosti s jejich dalším podaným návrhem na přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobkyň, a nepřipustil ani návrh žalované na přerušení řízení do doby, než bude o návrhu žalobkyň na přikázání nemovitostí do jejich vlastnictví rozhodnuto. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Také navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. 5. Žalobkyně k dovolání žalované uvedly, že v něm zcela postrádají vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí vytýkanými vadami. Návrh na odklad vykonatelnosti považují za „ničím nepodložený“. III. Přípustnost dovolání 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena přípustnost dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 9. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16). 10. V projednávané věci dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání neobsahuje odkaz ani na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, a dovolacímu soudu není ani zřejmé, v čem by takový rozpor měl spočívat. Dovolatelka ani neoznačila žádnou rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu ani žádnou právní otázku, kterou by snad měl Nejvyšší soud vyřešit jinak, než jak je taková otázka doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. 11. Lze uzavřít, že dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Dovolaní je tak zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce vůbec nezabýval. 12. Na