22 Cdo 2950/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2950/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2950/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2950.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Služebnost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1260 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 238/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2950/2019-152 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ALUTEX, spol. s r. o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Janovská 4475/7a, IČO: 25041231, zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, proti žalované Kromexim a. s. Kroměříž, se sídlem v Kroměříži, Hulínská 3445/5, IČO: 49969331, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, o zřízení práva služebnosti inženýrské sítě, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 207/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. března 2019, č. j. 58 Co 353/2018-130, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 11 C 207/2017-90, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti inženýrské sítě spočívající ve vedení kabelové přípojky sítě NN přes pozemky ve vlastnictví žalované s tím, že žalobkyně je povinna za zřízenou služebnost platit ročně částku 2 000 Kč (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 13 552 Kč (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 58 Co 353/2018-130, ve správném znění výroku I. potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 10 886 Kč (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodňuje jej tím, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, když dospěl k závěru, že rozhodnutím soudu nelze předmětné věcné břemeno zřídit. Žalobkyně v dovolání nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že zákon s ohledem na ustanovení § 1260 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v tomto případě neumožňuje zřídit služebnost rozhodnutím soudu. Polemizuje s tím, že pokud občanský zákoník z roku 1964 připouštěl vznik věcných břemen mimo jiné rozhodnutím příslušného orgánu veřejné moci, musí tuto možnost připouštět i nový občanský zákoník. Uvádí, že by bylo protismyslné, pokud by služebnost inženýrské sítě mohla vzniknout pouze na základě smlouvy a nemohla by vzniknout rozhodnutím orgánu veřejné moci, neboť k dohodě mezi účastníky v mnoha případech nedochází a inženýrské sítě jsou pro fungování jakékoliv stavby určující. S ohledem na mimořádnou důležitost inženýrských sítí proto podle žalobkyně nelze způsob vzniku takové služebnosti omezovat pouze na uzavření smlouvy. Žalobkyně dále namítá, že § 1260 odst. 1 o. z. zřízení služebnosti zákonem nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nevylučuje. Zřízení věcného břemene rozhodnutím orgánu veřejné moci je navíc možné i podle jiných právních předpisů, např. podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). V daném případě se jedná o služebnost inženýrské sítě (elektrické přípojky), kterou podle energetického zákona rozhodnutím orgánu veřejné moci nepochybně zřídit lze. Žalobkyně nicméně uvádí, že pokud v případě zřízení služebnosti inženýrské sítě podle energetického zákona oprávněným může být pouze provozovatel distribuční soustavy, jedná se podle žalobkyně o rozpor s rovným přístupem k podnikání, neboť u provozovatele distribuční soustavy jde o jeho hlavní podnikatelskou aktivitu, kdežto u žalobkyně se jedná o primární potřebu. Žalobkyně dále uvádí, že v úvahu přichází rovněž institut vyvlastnění. Závěrem namítá, že hmotněprávním podkladem pro toto řízení neměl být občanský zákoník, ale veřejnoprávní předpisy. Na základě výše uvedených námitek žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v § 237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Dovolání žalobkyně není vzhledem k uvedenému přípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání jako jeho obligatorní náležitosti. Žalobkyně pouze úvodem dovolání uvádí, že dovolání opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., nicméně dále již nijak nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný a z jakého důvodu, neodkazuje na judikaturu dovolacího soudu a ani z obsahu d