22 Cdo 2980/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2980/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2007 Spisová značka:22 Cdo 2980/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2980.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2980/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. M. T., b) Ing. M. Š., c) Ing. N. Š., a d) Ing. arch. J. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému B. d. BB, zastoupenému advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného: L. T. a V. T., zastoupených advokátem, a P. L., zastoupené advokátem, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni a o vzájemném návrhu na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 91/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 11 Co 184/2004-230, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejšími účastníky na straně žalovaného nemá žádný z nich právo na náhradu dovolacího řízení. Odůvodnění: Právní předchůdce žalovaného družstva koncem 80. let a počátkem 90. let minulého století vybudoval v domě patřícím nyní žalobcům byty a ateliéry; mezi účastníky posléze vznikl spor o to, zda a do jaké míry jsou i ateliéry zatíženy věcným břemenem podle § § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), příp. věcným břemenem, které žalované družstvo údajně vydrželo. Žalobci jako podíloví spoluvlastníci níže uvedeného domu se domáhali, aby soud určil, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni užívání ateliérů č. 1 až 5 nacházejících se v jeho sedmém nadzemním podlaží ve druhém podkroví, tak, jak toto právo příslušný katastrální úřad k návrhu žalovaného z 19. 2. 1996 zapsal v jeho prospěch v katastru nemovitostí. Žalovaný se naopak domáhal, aby soud určil, že toto právo existuje, neboť ateliéry v letech 1985 až 1991 vybudoval a nechal zkolaudovat jeho právní předchůdce, od roku 1991 jsou užívány v dobré víře, že nabývací titul není v rozporu se zákonem a tak došlo k vydržení práva věcného břemene; současně odkázal na § 28d transformačního zákona. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č. j. 16 C 91/2001-170, výrokem pod bodem I. určil, „že neexistuje právo odpovídající věcném břemeni užívání ateliéru č. 1 o výměře 61,99 m² a ateliéru č. 2 o výměře 30,34 m², nacházejících se v 7. nadzemním podlaží, tj. ve 2. podkroví domu čp. 404, postaveného na pozemku parc. č. 2198, vše zapsáno ve katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P. – m. pro k. ú. V., LV č. 992, jak jsou tyto ateliéry a jejich výměry označeny a zaneseny v dokumentaci ověřené ve stavebním řízení – v půdorysném plánu tvořícím stavebně – architektonickou součást prováděcího projektu č. 011-02-1-3126-011 z XII/1976, vypracovaném Ing. arch. M. R., včetně pozdějších změn a oprav a zároveň se v této části zamítá vzájemný návrh žalovaného na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání těchto ateliérů č. 1 o výměře 61,99 m² a ateliéru č. 2 o výměře 30,34 m²“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „na určení, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni užívání ateliéru č. 3 o výměře 44,52 m², ateliéru bytu č. 4 o výměře 85,76 m² a ateliéru č. 5 o výměře 29,16 m², nacházejících se v 7. nadzemním podlaží, tj. ve 2. podkroví domu čp. 404, postaveného na pozemku parc. č. 2198, vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P. – m. pro k. ú. V., LV č. 992, jak jsou tyto ateliéry a jejich výměry označeny a zaneseny v dokumentaci ověřené ve stavebním řízení – v půdorysném plánu tvořícím stavebně – architektonickou součást prováděcího projektu č. 011-02-1-3126-011 z XII/1976, vypracovaném Ing. arch. M. R., včetně pozdějších změn a oprav a zároveň se určuje, že právo odpovídající věcnému břemeni užívání těchto ateliérů č. 3 o výměře 44,52 m², ateliéru bytu č. 4 o výměře 85,76 m² a ateliéru č. 5 o výměře 29,16 m² existuje“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 11 Co 184/2004-230, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. S odkazem na § 28d zákonného opatření, dále na příslušná ustanovení právních norem definujících byt a na stavební předpisy upravující kolaudační řízení v aplikaci na daný případ konstatoval, že kolaudačním rozhodnutím ze 17. 5. 1991 bylo povoleno užívání dvou ateliérů (č. 1 a 2) jako samostatných prostor, které součástí bytů, kolaudovaných k účelu bydlení, nejsou. Další tři ateliéry byly kolaudovány 29. 12. 1985 jako součásti bytů a u nich předmětné věcné břemeno vzniklo. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku týkajícím se ateliérů č. 1 a 2 podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména proto, že definuje byt pro účely transformačního zákona, ač tento pojem není pozitivně v našem právním řádu vymezen a tato otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího řešena; kromě toho řeší právní otázku bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů v rozporu s hmotným právem. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že se otázkou vydržení práva odvolací soud zabýval pouze z hlediska zákonného opatření, nezkoumal ji z pohledu § 151o a § 134 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Věc navíc neposuzoval z hlediska dobrých mravů; v rozporu s dobrými mravy je rozhodnutí, že dosud platně zapsané věcné břemeno nemá náhle existovat. Opomenul věc posoudit z hlediska dodržení Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti poukázal na to, že hodnota vložená do výstavby ateliérů postavených legálně by byla rozhodnutím o neexistenci práva věcného břemen zcela zcizena; došlo by tak k vyvlastnění práva předmětné ateliéry užívat, a to bez opory v zákoně. Dovolatel dále namítá nesprávné vymezení pojmu „byt“ odvolacím soudem jako „obytnou místnost či soubor místností, které byly kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení“. K tomu poukazuje na to, že kolaudační rozhodnutí ze 17. 5. 1991 povolilo užívání ateliérů, aniž by bylo uvedeno, zda mají být používány jako byt nebo jako nebytový prostor. Vzhledem k jejich členění na několik místností jde o prostor určený k bydlení a jde tedy o byt; ve všech smlouvách a jiných dokumentech jsou ateliéry podřízeny totožnému režimu jako družstevní byty a jako s byty bylo s ateliéry zacházeno. Dovolatel konečně poukazuje na to, že kupní smlouva uzavřená mezi J. U. a žalobci jako kupujícími uvádí věcná břemena podle transformačního zákona i k ateliérům, s tímto vědomím žalobci jejich ideální poloviny kupovali a s ohledem na existenci věcného břemena byla sjednána i kupní cena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání odmítají argumentaci dovolatele. Namítají, že odvolací soud měl Ústavnímu soudu České republiky předložit k posouzení otázku ústavnosti zákonného opatření a nepostupoval-li tak, došlo k porušování ústavních práv žalobců. Ustanovení § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. je podle jejich názoru v rozporu s Listinou základních práv a svobod a dovolacímu soudu navrhují postup podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu České republiky. Uvádějí, že k rozhodnutí odvolacího soudu lze namítat řadu výhrad, avšak výtky žalovaného považují za účelové. Proto jeho dovolací pokládají za nepřípustné a navrhují, aby je dovolací soud zamítl. Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě