22 Cdo 3195/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3195/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2024 Spisová značka:22 Cdo 3195/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3195.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1095 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 08.04.2025II.ÚS 1079/25 Jaromír Jirsa odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost11. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3195/2024-283 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně V. H., zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 438/45, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 29/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 80/2024-238, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Po zrušení původních rozhodnutí soudů rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3635/2021-143, ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“), a to rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 35 C 29/2019-200. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně vlastnicí pozemků parc. č. XY a XY (dále též „předmětné pozemky“) vyčleněných z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 458-283/2018 vyhotoveným Ing. Martinem Pavlem, vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 80/2024-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a vymezila v něm tři dovolací otázky: 1) Má na posouzení absence nepoctivého úmyslu podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) vliv celková výměra pozemků, u nichž se žalobkyně domáhá mimořádného vydržení, vzhledem k jinému s nimi spojenému pozemku nabytému obvyklým způsobem a případně jaký vliv a jaké okolnosti mají být v této souvislosti hodnoceny? 2) Má při posuzování otázky 1) vliv skutečnost, že předmětné pozemky, které mají podléhat mimořádnému vydržení, jsou dlouhodobě oplocené a užívané žalobkyní (po celý její život) a jejími právními předchůdci v rozsahu tohoto oplocení? K těmto dvěma otázkám žalobkyně uvedla, že odvolací soud nevzal ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 v úvahu skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, se kterými pracovala judikatura k předchozí právní úpravě (sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a 22 Cdo 496/2004). Jsou jimi zejména dlouhodobé užívání pozemků od roku 1950, oplocení, umístění staveb (objektů), absence zásahu ze strany žalovaného. 3) Uplatní se § 995 odst. 1 věta první o. z. ohledně účinků doručení žaloby brojící proti držbě na trvání této držby i tehdy, pokud taková žaloba zapsaným vlastníkem podána není, ačkoliv být podána mohla? Touto otázkou se odvolací soud nezabýval, ač měl. Soud prvního stupně označil aplikaci § 995 o. z. za nepřiléhavou, neboť řízení o určení vlastnického práva vyvolala žalobkyně, nikoliv žalovaný. Tento závěr spatřovala v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 i jeho kasačním rozhodnutím vydaným v této věci. Ze strany žalovaného bylo pro přerušení vydržecí doby potřeba, aby podal žalobu a uspěl s ní. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně takovým způsobem, že se žalobě vyhovuje, případně aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Pro takový případ navrhla, aby dovolací soud věc přikázal jinému soudu prvního stupně, neboť z jeho strany nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu. 4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání k otázce 1) uvedl, že výjimky popisované žalobkyní nejsou aplikovatelné na řešený případ. Pozemky v projednávané věci nikdy nebyly ve vlastnictví žalobkyně ani jejích právních předchůdců a jsou rozlohou více než 3,5 krát větší, než skutečně vlastněný pozemek. Nemohla se tak domnívat, že je vlastnicí, i když pozemky byly oploceny, a při běžné opatrnosti musela vědět, že užívá pozemky, které jí nepatří. Vědoma si toho musela být i z nabývacích titulů ke svému pozemku a oceňování (připlocený pozemek předmětem ocenění nebyl). K otázce 3) uvedl, že podání žaloby žalovaným není esenciální podmínkou pro znemožnění mimořádného vydržení. Připomněl svůj dopis z roku 2018 o možnosti pronájmu předmětných pozemků žalobkyní a její matkou. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Žalobkyně vymezila otázku 1) a 2), zda má na hodnocení nepoctivého úmyslu držitele vliv výměra držených pozemků, dlouhodobé oplocení a užívání žalobkyní a jejími právními předchůdci. Namítá, že závěry odvolacího soudu v této souvislosti přijaté jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. 9. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, jsou jeho závěry naopak v souladu. 10. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 11. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný – stejně jako další níže odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz). 12. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopno