22 Cdo 3471/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3471/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2024 Spisová značka:22 Cdo 3471/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3471.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 132 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.12.2024I.ÚS 3459/24 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost22. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3471/2023-505 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně města Beroun, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 68, IČO: 00233129, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti žalovanému K. Š., zastoupenému JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem ve Voticích 1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 438/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 315/2022-444, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaný je povinen nahradit vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejšího účastníka. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 10 C 438/2020-348, určil, že žalobkyně je vlastnicí a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových má příslušnost hospodařit s pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY, který byl vytvořen oddělením z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku, jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok IV). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 315/2022-444, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku II ve správné výši náhrady nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž formuloval řadu právních otázek (konkretizovaných dále), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, resp. v jednom případě šlo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Každou z formulovaných otázek spojil s obšírným popisem skutkových okolností případu, citacemi pasáží jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího, resp. Ústavního soudu, a právní argumentací, prostřednictvím které namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, jestliže žalobě vyhověl, neboť vlastníkem předmětného pozemku není žalobkyně, ale žalovaný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizovala s jednotlivými dovolacími argumenty žalobce, považovala je za nedůvodné a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl. 5. Vedlejší účastník na straně žalobkyně ve vyjádření k dovolání taktéž polemizoval s jednotlivými dovolacími argumenty žalobce, považoval je za nedůvodné a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky jde o dlouhodobé řešení vzájemných vztahů, které v rovině probíhajících soudních řízení přesahuje již 30 let, a dále k tomu, že dovolání žalovaného přesahuje 50 stran, považuje dovolací soud úvodem za potřebné provést sumarizaci okolností a skutečností podstatných pro rozhodnutí v této konkrétní věci. 10. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na základním východisku, že pokud právní předchůdci žalovaného, resp. žalovaný sám, neuplatnili nárok k danému pozemku prostřednictvím tzv. restitučních předpisů, pozbyli k němu vlastnické právo, vlastníkem se stal stát a nemohou se v současné době domáhat nároků k tomuto pozemku mimo restituční předpisy. Současně pak odvolací soud zdůraznil (vzhledem ke skutečnosti, že tuto okolnost považoval soud prvního stupně za podstatnou), že „za uvedených okolností je otázka vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní, resp. vedlejším účastníkem, už jen subsidiárním důvodem pro úspěch žaloby“, současně se pak odvolací soud podrobně zabýval i otázkou vydržení. Zde shledal správným závěr soudu prvního stupně, že by byly splněny i podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením na straně vedlejšího účastníka na straně žalobkyně. 11. Dovolatel v dovolání napadá oba důvody, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. 12. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (dostupném, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby nebo k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014). 13. V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, založil na dvou nosných závěrech, jak uvedl dovolací soud výše. Napadené rozhodnutí tak spočívá na dvou důvodech, z nichž každý by sám o sobě vedl k rozhodnutí o žalobě. Jestliže obstojí v dovolacím přezkumu alespoň jeden z těchto důvodů, věcný přezkum posouzení důvodu druhého již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání by tak bylo jako celek nepřípustné. 14. Závěru o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva vedlejším účastní