22 Cdo 3475/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3475/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3475/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3475.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Vydržení Poučovací povinnost soudu Dotčené předpisy:§ 118a předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2001 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 620/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3475/2023-166 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) P. T. a b) M. T., obou zastoupených Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti žalované C. O., zastoupené Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o určení vlastnictví a vzájemném návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 146/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 Co 60/2023-130, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 Co 60/2023-130, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 139 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Mitury. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky ideální poloviny pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále i „pozemky“), které od roku 1975 na základě dohody o zřízení práva osobního užívání z 5. 2. 1975 v dobré víře užívají a na kterých vybudovali rodinný dům a zahradu. Dopisem z 11. 9. 1996 byli katastrálním úřadem vyrozuměni, že bylo zapsáno duplicitní vlastnictví k ideální ½ pozemků. Žalovaná namítala, že v době do 1. 1. 1992 mohlo žalobcům na základě užívání pozemků vzniknout maximálně právo na uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání k takovému pozemku, podmínky pro vydržení vlastnického práva by museli žalobci splnit v době od 1. 1. 1992, neboť do tohoto data nemohli být v dobré víře ve vlastnictví pozemků, ale jen v dobré víře o právu pozemky užívat na základě dohody o zřízení práva osobního užívání. Dobrou víru však zpochybnil dopis katastrálního úřadu v roce 1996. Vzájemným návrhem se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí ideální poloviny pozemků, neboť je nabyla (jejich ideální polovinu) rozhodnutím o dědictví po své matce, a to jako součást původního pozemku parc. č. XY. 2. Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2022, č. j. 7 C 146/2022-33, určil, že vlastníky pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY jsou v rozsahu ideální ½ žalobci (výrok I), vzájemný návrh na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je v rozsahu ideální ½ žalovaná, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci ideální poloviny pozemků. Žalovaná nabyla ideální ½ v dědickém řízení v roce 1975 po své matce, zemřelé XY. Žalobci uzavřeli 5. 2. 1975 s Městským národním výborem v XY dohodu o zřízení práva osobního užívání k těmto pozemkům, a to za 7 Kč za 1 m2, na pozemcích vystavěli rodinný dům kolaudovaný v listopadu 1976. Dopisem z 11. 9. 1996 sdělil katastrální úřad žalobcům i žalované, že po digitalizaci souboru popisných informací a nově provedené identifikaci parcel bylo zapsáno duplicitní vlastnictví (mimo jiné) k předmětným pozemkům, které vznikly z parcely ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr parc. č. XY, u které nebyla v souvislosti se zřízením práva osobního užívání doložena listina o výkupu. Žalobci pozemky užívají nepřetržitě od roku 1975. Soud prvního stupně považoval zřízení práva osobního užívání za platné, k přeměně na vlastnické právo mohlo dojít k 1. 1. 1992. Také k vydržení vlastnického práva mohlo dojít až k tomuto datu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že i oprávněnému držiteli práva osobního užívání vzniklo k 1. 1. 1992 právo vlastnické. Jestliže tedy žalobci užívali pozemky do roku 1975 z titulu práva osobního užívání a poté od 1. 1. 1992 s přesvědčením, že jsou jeho vlastníky, pozemky vydrželi. Vyjádřil se také k oprávněné držbě žalobců, kterou žalovaná rozporovala, a uzavřel, že žalobcům počala běžet vydržecí lhůta od roku 1975 a nebyla vyloučena jejich dobrá víra, že jim věc patří jako vlastníkům. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 Co 60/2023-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve dále výroku I s upřesněním, že tam označené pozemky náležejí do společného jmění manželů – žalobců (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná, právní závěry soudu prvního stupně však korigoval. Odvolací soud uvedl, že právo osobního užívání žalobcům nevzniklo, neboť Městský národní výbor v XY nebyl oprávněn s pozemkem, který nebyl ve vlastnictví státu, nakládat. Žalobci však měli pozemky od roku 1975 po dobu delší než 10 let v oprávněné držbě, neboť byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo osobního užívání náleží, v roce 1985 proto nabyli právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků a k 1. 1. 1992 nabyli podle § 872 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pozemky do bezpodílového spoluvlastnictví manželů později transformovaného na společné jmění manželů. K námitce žalované, že měla být poučena dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud uvedl, že žalovaná sama žádné skutečnosti zpochybňující dobrou víru žalobců ani v náznacích neuvedla, žalobci právně významné skutečnosti dokládající jejich dobrou víru vylíčili dostatečně. Soud prvního stupně nebyl povinen ani oprávněn žalovanou poučovat o potřebě nedostatek dobré víry žalobců tvrdit, neboť tím by nepřípustně žalovanou naváděl, co právně významného má na svou obranu uvést. Okresní soud navíc rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, neměl nejistotu, jak se skutkový děj odehrál, jen v takové situaci přitom poučení podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podala žalovaná včasné dovolání. 6. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla. 7. Šlo o řešení následujících právních otázek 1. Zda byl soud prvního stupně povinen poučit žalovanou podle § 118a o. s. ř., aby tvrdila skutečnosti a označila důkazy k nedostatku dobré víry žalobců, že jim v roce 1975 bylo právo osobního užívání zřízeno po právu, a 2. zda byl soud prvního stupně povinen poučit žalovanou podle § 118a o. s. ř., aby tvrdila skutečnosti a označila důkazy k nedostatku dobré víry žalobců, že jim v roce 1975 bylo právo osobního užívání zřízeno po právu, vzhledem k podání vzájemného návrhu na určení, že spoluvlastnicí ideální ½ pozemků je žalovaná. Odvolací soud byl toho názoru, že takové poučení být poskytnuto nemělo, přestože ve skutkově podobné situaci vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2358/2012 názor, že je třeba zkoumat dobrou víru subjektu práva osobního užívání, rozsudek odvolacího soudu proto odporuje dle názoru dovolatelky také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. 3. Zda byl soud prvního stupně povinen vyzvat žalovanou podle § 118a odst. 2 o. s. ř., aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností, a případně ji poučit, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění takové výzvy, a pokud ano, zda byl odvolací soud povinen shledat tvrzení žalované o absenci dobré víry učiněná v průběhu odvolacího řízení jako přípustná dle § 205a o. s. ř. (odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1617/10). 4. Zda byly soudy obou stupňů povinny vzít při rozhodování v úvahu, že „v podstatě identické věci“, kde dovolatelka vystupovala jako žalovaná, byla žaloba zamítnuta (odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1687/17). 5. Zda odvolací soud byl povinen rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, pokud dospěl k závěru, že právní názor soudu prvního stupně je nesprávný, a to tím spíše, že soud prvního