22 Cdo 3750/2007 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3750/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 8. 2008 Spisová značka:22 Cdo 3750/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3750.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 130 předpisu č. 40/1964Sb. § 134 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3750/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. H., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 252/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2007, č. j. 57 Co 589/2006-69, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedeného pozemku. Vlastnictví pozemku žalobce dovozuje v první řadě z titulu darovací smlouvy uzavřené 25. 9. 2001 s prarodiči. Dále žalobce tvrdí, že nabyl vlastnické právo k dotčenému pozemku vydržením. Žalobce v tomto směru započítává dobu „trvání oprávněné držby jeho právních předchůdců“. Tito právní předchůdci, prarodiče žalobce, údajně „pozemek užívali jako vlastní od 21. 8. 1958 do 25. 9. 200l“ a „jeho vlastnictví vydrželi již v srpnu 1968“. Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 9 C 252/2004-40, zamítl návrh, „aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 77/2 zapsané na LV 3062 pro obec a k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O., a výměře (správně „o výměře“) 97 m2 a to té části, jak je červeně vyznačena na kopii katastrální mapy „po opravě“ ze dne 26. 9. 2000, vyhotovené Katastrálním úřadem pro M. k., katastrální pracoviště O., a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalobce, jeho prarodiče J. a A. K., nabyli do vlastnictví kupní smlouvou, uzavřenou 21. srpna 1958 s československým státem – Okresním národním výborem v H., nemovitosti včetně pozemkových parcel č. 75 a č. 76 v tamním katastrálním území o výměře 280 m2 a 284 m2. V roce 1968, v souvislosti s revizí evidence nemovitostí byla výměra pozemku č. 76 zvětšena o 97 m2 a tento údaj byl zapsán do listu mapy 12/2. V březnu 1995 však vyšlo najevo, že J. K. užívá, navíc bez platné nájemní smlouvy, pozemek č. 77/2. Tamní katastrální úřad provedl 26. 9. 2000 opravu chyby v katastru nemovitostí a zapsal výměry pozemků č. 76 a č. 77/2 v hodnotách, v jakých byly evidovány před změnou provedenou v roce 1968. Žalobce se svými prarodiči uzavřel 25. 9. 2001 darovací smlouvu, na základě které do svého vlastnictví nabyl kromě dalšího pozemkové parcely č. 76 a č. 75 o výměrách 284 m2 resp. 280 m2. Ve výpisu z katastru nemovitostí je na listu vlastnictví č. 923 zapsán žalobce jako vlastník pozemku č. 75 o výměře 283 m2 a pozemku č. 76 o výměře 282 m2. Žalovaný je na listu vlastnictví č. 3062 uveden jako vlastník pozemkové parcely č. 77/2 o výměře 535 m2. S odkazem na § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože právní předchůdci žalobce s nemovitostmi zakoupenými v roce 1958 užívali i sporný pozemek, jeho vlastnictví pro absenci dobré víry, že jim pozemek patří, nevydrželi. V této souvislosti připomenul vyhotovení geometrického plánu o průběhu hranic pozemků před uzavřením kupní smlouvy v roce 1958, dále snahu právních předchůdců žalobce o odkoupení sporného pozemku, která nebyla úspěšná, či samu jeho výměru o nepřehlédnutelné ploše takřka jednoho aru. Při užívání sporného pozemku tedy nemohlo jít o oprávněnou držbu. Uzavřel, že sporný pozemek nebyl předmětem darovací smlouvy z roku 2001 uzavřené mezi žalobcem a jeho prarodiči, a žalobce tedy neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. dubna 2007, č. j. 57 Co 589/2006-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil správné skutkové i právní závěry, na něž v podrobnostech odkázal. Odvolací soud dovodil, že darovací smlouvu žalobce uzavíral v době, kdy jeho prarodiče byli seznámeni se sdělením katastrálního úřadu z 25. 9. 2000, že sporný pozemek o výměře 97 m2 je součástí parcely č. 77/2 a nikoliv parcely č. 76, kterou převedli nikoliv ve výměře 381 m2, ale 284 m2. K otázce dobré víry odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98, 22 Cdo 1253/99, 22 Cdo 1398/2000 a 22 Cdo 1843/2000. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam spočívající „v posouzení otázky, zda žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, když jeho právní předchůdci neučinili předmětem darovací smlouvy část pozemku, kterou vydrželi, protože jako vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán žalovaný a žalobce se nyní domáhá určení vlastnického práva k tomuto pozemku, když své vlastnické právo odvozuje od vlastnického práva jeho právních předchůdců“. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k předmětnému pozemku, neboť mu nesvědčí žádný nabývací titul, z něho by mohl své vlastnické právo odvozovat. Uvádí, že jeho prarodiče byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, držbu opírali o domnělý právní titul, protože pozemek nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy z 21. 8. 1958 jako součást nabytých pozemků a takto ho také užívali. Oněch 97 m2 tvoří jen jednu šestinu pozemků takto nabytých do vlastnictví, tedy výměru v daných podmínkách ztěží rozeznatelnou. Jestliže by jeho prarodiče učinili předmětem darovací smlouvy z 25. 9. 2001 i sporný pozemek jako část pozemku č. 77/2 o uvedené výměře, nikdy by nebyl povolen vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, jelikož jako vlastník této nemovitosti je v katastru zapsán žalovaný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc „vrátil k dalšímu řízení“. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovoláním napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí soudu shledává „bezvadným“, vycházejícím ze správně zjištěného skutkového stavu, který v podrobnostech analyzuje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, resp. odmítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 OSŘ. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. l písm. a/ OSŘ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ OSŘ) anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nelze z hlediska kritérií vytyčených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovodit. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku