22 Cdo 3795/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3795/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3795/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3795.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydání věci Dotčené předpisy:§ 1040 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3795/2022-209 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ORFIN Industry, s.r.o., se sídlem v Karviné, Ostravská 768/25, IČO: 25818406, zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalované M+M+L+K, s.r.o., se sídlem v Orlové, Lazecká 35, IČO: 08719098, zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 30/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2022, č. j. 11 Co 151/2022-191, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2022, č. j. 11 Co 151/2022-191, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 30 C 30/2019-163, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni autováhu 82e plus, číslo 157735, umístěnou na pozemku parc. č. 4161 v k. ú. Orlová (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 11 Co 151/2022-191, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I potvrdil s upřesněním v tom smyslu, že je žalovaná povinna vydat žalobkyni mostovou automobilovou váhu 82e plus, sériové číslo 157735, jejímiž hlavními díly jsou dělený most váhy, tenzometrické snímače a digitální vyhodnocovací zařízení Rhewa 82e plus, umístěnou na pozemku parc. č. 4161 v k. ú. Orlová, a potvrdil rovněž v rozsahu výroku III (výrok I). Nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako neřešenou otázku vymezila výklad pojmu „stroj“ ve smyslu § 508 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Konkrétně se dotázala, zda mostová nadzemní automobilová váha osazená na pozemku je strojem podle § 508 o. z. Položila rovněž otázku, jaký vliv na právní povahu stroje má zápis výhrady odlišného vlastníka do katastru nemovitostí. Podle žalobkyně daná automobilová váha naplňuje definiční znaky stroje – je upevněna na pozemku a spolu s ním je užívána. Upevnění automobilové váhy k pozemku je provedeno prostřednictvím betonových patek zapuštěných do pozemku. Podstata automobilové váhy ovšem není „stavební“, ale slouží k najíždění a vážení automobilů. Zdůraznila, že váha nesestává pouze z mostové části, ale její integrální součástí je rovněž část stavební. Pokud odvolací soud uložil žalované vydat pouze vyjmenované strojní části váhy, pak nevyčerpal celý předmět sporu, neboť nerozhodl o stavební části váhy. Takové rozhodnutí je navíc nevykonatelné, protože tenzometrické snímače nelze oddělit od betonových patek, se kterými jsou pevně spojeny. Nesprávným je rovněž závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. 4161 byl v minulosti užíván bez automobilové váhy a mimo prostor, na němž je umístěna, je využitelný i nyní. V případě hypotetického vydání mostové části váhy by na pozemku žalované nadále zůstala zabetonovaná její stavební část, která by neplnila žádný účel, naopak by ztěžovala nebo přímo znemožňovala jiné využití pozemku. Stavební část byla zhotovena na míru konkrétní mostní konstrukci. K jinému využití pozemku by proto bylo nutné stavební část zdemolovat a pozemek rekultivovat. Na základě uvedeného se žalobkyně domnívá, že jde o stroj a že pokud do veřejného seznamu nebyla zapsána výhrada, že stroj není vlastnictvím nemovité věci, platí, že stroj je součástí nemovité věci, k níž je upevněný. Dále položila otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice co se rozumí součástí věci ve smyslu § 505 o. z., konkrétně jestli mostová nadzemní automobilová váha je součástí pozemku, na kterém je osazena. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, 25 Cdo 770/98, 22 Cdo 3510/2007 či 21 Cdo 230/2010. Aktuální funkce pozemku parc. č. 4161 je spjata s váhou a tento pozemek nemá jiné využití. Po odstranění váhy by tak pozemek nemohl sloužit svému současnému účelu, protože betonové základy byly zhotoveny na míru konkrétní váze a nelze je jednoduše osadit novou mostní částí. Navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhla rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobkyně vymezila otázku, jestli je mostová nadzemní automobilová váha součástí pozemku, na kterém je osazena. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od namítané judikatury. Problematikou součásti věci se závěry použitelnými i v této věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84), ve kterém se uvádí, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné po