22 Cdo 386/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 386/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2017 Spisová značka:22 Cdo 386/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.386.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Předběžná otázka Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 135 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 10. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.10.2017III.ÚS 3316/17JUDr. Jan Filipodmítnuto4.12.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 386/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Mysliveckému spolku „ROHÁČ“ Malešov, se sídlem v Malešově 45, identifikační číslo osoby: 48670201, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 213/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 211/2016-49, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 7 C 213/2015-24, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem daňčího paroží, které bylo odňato Okresním soudem v Kutné Hoře v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 14 T 55/2014 a je zde uloženo (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce společně s F. V. dne 26. 10. 2013 usmrtili výstřelem z opakovací kulovnice na poli stojícího 4,5 letého daňka, kterého naložili do vozidla, a odjeli do obory Š., kde byli zadrženi Policií ČR. Místo, kde byl daněk nastřelen, se nachází v honitbě žalovaného. Za popsané jednání byli oba odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2014, č. j. 14 T 55/2014-270, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 338/2014-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 9 To 338/2014-377, pro přečiny pytláctví a krádeže ve spolupachatelství. Paroží zastřeleného daňka je v úschově Okresního soudu v Kutné Hoře. Poté, co soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, a že je dána i věcná legitimace účastníků řízení, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014 (tento rozsudek a další dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) vysvětlil, že je vázán výrokem o vině pravomocného rozsudku trestního soudu v rozsahu okolností, jež jsou významné i pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Proto dospěl závěru, že daněk, jenž byl zastřelen, nebyl ve vlastnictví žalobce. Tento závěr podpořil odkazem na § 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále „zákon o myslivosti“). Uvedl, že se jednalo o živočišný druh (daněk skvrnitý), jenž vyhovuje definičním znakům zvěře ve smyslu citovaného ustanovení, který v době usmrcení žil v přírodě jako volně žijící živočich. Bylo potom lhostejné, zda se daněk narodil na farmě nebo ve volné přírodě. Naopak za podstatný soud prvního stupně shledal fakt, že byl zastřelen v honitbě, v níž žalovaný vykonává právo myslivosti. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 211/2016-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Pro vlastnické právo žalovaného k daňčímu paroží je dále podstatné, že daněk byl zastřelen v jeho honitbě, kde výkon práva myslivosti náleží pouze žalovanému, stejně jako veškerá ulovená zvěř. Nad rámec uvedeného odvolací soud s odkazem na § 5 zákona o myslivosti uvedl, že v případě zakoupení daňka na farmě měl žalobce zabránit jeho útěku do volné přírody. Pokud takový útěk umožnil (či mu nezabránil), nemůže si činit nárok na daňčí paroží, které se s ohledem na místo usmrcení zvířete stalo vlastnictví žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (usuzováno podle jeho obsahu dovolání směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, ač žalobce uvádí, že je podal i proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Dovolatel vymezil přípustnost dovolání odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolací soud by se měl vyjádřit k tomu, zda bylo možné v podmínkách právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 pozbýt vlastnické právo k věci – zvířeti, které uteklo vlastníkovi, a zda stejný právní důsledek mohlo mít i porušení povinnosti zabránit útěku hospodářského zvířete do honitby ve smyslu § 5 zákona o myslivosti, a tudíž i pozbytí vlastnického práva k paroží předmětného hospodářského zvířete. Žalobce setrval na argumentaci o nabytí vlastnického práva ke konkrétnímu kusu zvěře – daňkovi skvrnitému, kterou uplatnil již v trestním řízení. Uvedl, že prokázal vlastnické právo ke zvířeti, které nabyl z farmového chovu, a jež stíhal a zastřelil v honitbě žalovaného. Zastřelené zvíře pak bylo jednoznačně ztotožněno se zvířetem zakoupeným. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že útěkem ze zajetí a ulovením zvířete v honitbě žalovaného zaniklo jeho vlastnické právo, které nabyl žalovaný, včetně práva k trofeji uloveného zvířete. Vyjádřil přesvědčení, že dopadající právní úprava účinná do 31. 12. 2013, jež zvíře považovala za věc v právním slova smyslu, neupravovala takový způsob zániku vlastnického práva vlastníka a vzniku téhož práva jiné osoby, který dovodil soud prvního stupně i soud odvolací. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný. Označil je za snahu žalobce záměrně prodlužovat řízení. Odkázal na pravomocný rozsudek v trestním řízení, kterým byl žalobce odsouzen za své protiprávní jednání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových