22 Cdo 4431/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4431/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2017 Spisová značka:22 Cdo 4431/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4431.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Věc Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 118 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4431/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, IČO: 49101684, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti žalovaným: 1) statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 916/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11 Co 1410/2013-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 9 C 916/2012-101, určil, že vlastníkem stavby technického vybavení bez č. p./č. e. na stavební parcele č. 2815/2 v k. ú. S., obec Ú. nad L., je statutární město Ústí nad Labem (výrok I.). Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 972 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětnou stavbu začal stavět Podnik bytového hospodářství, státní podnik („PBH“) na základě stavebního povolení ze dne 4. 5. 1992. Zastupitelstvo statutárního města Ústí nad Labem, na které byla ve smyslu § 67 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, přenesena funkce zakladatele státních podniků a jejich pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat organizace, zrušilo bez likvidace PBH, s. p. Rozhodnutím ze dne 10. 12. 1992 ke dni 31. 12. 1992 rozhodlo, že veškerá práva a závazky zrušeného podniku převezme nově zřízená Správa domovního fondu města Ústí nad Labem příspěvková organizace („SDF, p. o.“). Soud dospěl k závěru, že ke dni zrušení PBH, s. p., nebyla předmětná stavba technického vybavení ještě dokončená a jako stavba v právním slova smyslu vznikla až okamžikem právní moci kolaudačního rozhodnutí, tj. dnem 14. 4. 1993. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno stavebníkovi, za kterého byla označena SDF, p. o., která však neměla právní subjektivitu, proto jí nemohlo vzniknout vlastnické právo k předmětné stavbě; práva a povinnosti PBH, s. p., fakticky převzal první žalovaný, jako zřizovatel SDF, p. o., a tomu také vzniklo podle § 132 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) vlastnické právo k předmětné stavbě. Dále dovodil, že na posuzovanou věc nedopadá zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť ten váže přechod věcí do vlastnictví obcí k datu 23. 11. 1990, a k tomuto datu ani ke dni účinnosti zákona, tj. k 24. 5. 1991, předmětná stavba jako samostatná věc neexistovala. Soud prvního stupně u žalovaného 2) neshledal ani splnění zákonných podmínek pro vydržení vlastnického práva. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11 Co 1410/2013-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu na předmětné určení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a uložil žalobci zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč. Odvolací soud nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně, že stavba jako věc v právním slova smyslu vznikla až právní mocí kolaudačního rozhodnutí, a tudíž ji nabyl do svého vlastnictví žalovaný 1). V souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že se stavba stává samostatným předmětem právních vztahů v okamžiku, v němž je vybudována do stádia, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Vyšel ze zjištění (na základě rozhodnutí o umístění stavby z 24. 8. 1987, viz č.l. 16), že předmětná stavba vznikla za jiných podmínek, než uváděl soud prvního stupně, neboť šlo o nově vystavěnou stavbu nacházející se na ulici D. v Ú. nad L., a nikoliv o rekonstrukci stavby kotelny v ulici Železničářská (postavené na základě stavebního povolení ze 4. 5. 1992 č.l. 20). Stavebníkem předmětného objektu výměníkové stanice na ulici Děčínské, postaveného na základě stavebního povolení ze 4. 5. 1993 byl PBH, s. p., který zanikl výmazem z obchodního rejstříku ke dni 27. 1. 1993. Odvolací soud dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný objekt byl téměř dostavěn ještě před koncem roku 1992, tedy před zánikem PBH, s. p., neboť dne 14. 1. 1993 byla dokončená stavba předána a dne 29. 1. 1993 proběhlo v rámci kolaudačního řízení místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že zbývá provést pouze nepodstatné dokončovací práce. Bezprostředně potom bylo vydáno 15. 2. 1993 kolaudační rozhodnutí, ve kterém byla jako stavebník uvedena Správa domovního fondu města Ústí nad Labem, která jako příspěvková organizace neměla právní subjektivitu. Odvolací soud uzavřel, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že předmětná stavba vznikla jako věc v občanskoprávním smyslu v době existence PBH, s. p., a proto se prostřednictvím PBH jako podniku hospodařícího se státním majetkem stala ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, vlastnictvím státu a nikoliv žalovaného 1). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, poukázal na to, že zákon č. 367/1990 Sb., účinný od 24. 11 1990, nedával žalovanému 1) pravomoc rozhodnout v souvislosti se zrušením PBH, s. p., o vlastnictví majetku státu, který uvedený státní podnik měl svěřený do správy. Podle § 15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. měl rozhodnout o tom, která osoba bude nadále s majetkem státu hospodařit, protože tak neučinil, resp. správu svěřil osobě, která neměla právní subjektivitu, měl prozatímní správu podle vyhlášky č. 61/1986 Sb. vykonávat příslušný okresní výbor. K přechodu vlastnického práva k předmětné stavbě nemohlo dojít ani podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podle § 1 přecházelo vlastnictví k majetku, se kterým obci příslušelo hospodařit ke dni 23. 11. 1990, případně ke dni účinnosti zákona, tj. k 24. 5. 1991. K uvedeným datům právo hospodaření žalovanému 1) nesvědčilo. Předmětný objekt v té době ještě neexistoval. Přechod vlastnictví na obec ve vztahu k předmětnému objektu neřešila ani další ustanovení uvedeného zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá, jak obecně tvrdí, o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce „přípustnost a důvody dovolání“ spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení otázky vlastnického práva žalovaného k předmětnému objektu vycházel z nesprávných podkladů neodpovídajících skutečnosti a v důsledku toho zatížil věc vadným právním posouzením (již z této formulace, jakož i z obsahu dovolání je zřejmé, že podstata dovolání je v tom, že žalobce předkládá vlastní verzi skutkového děje a polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu). Žalobce dále – bez bližší konkretizace - vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou poučovací povinnost vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu, pokud chtěl věc posoudit odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by poučil žalobce o změně svého právního náhledu i odlišného posouzení důkazů, čímž upřel žalobci možnost se k věci vyjádřit, uvést svá tvrzení a označit k nim potřebné důkazy. Odvolací soud založil svůj měnící rozsudek na zjištění, že stavební povolení k výstavbě předmětného objektu bylo vydáno 4. 5. 1992, ale toto zjištění neodpovídá důkazní situaci, neboť z důkazů, které žalovaný předložil soudu prvního stupně spolu s podáním dne 30. 4. 2013 (č.l. 71), jednoznačně vyplývá, že stavební povolení ke stavbě výměníkové stanice Děčínská bylo vydáno již 29. 6. 1990 (viz razítko na projektu a technické zprávě – příloha č. 3) Z toho lze dovodit, že úvaha odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb. nemohlo dojít, protože k rozhodným datům 23. 11. 1