22 Cdo 4572/2015 – Nejvyšší soud

22 Cdo 4572/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň: a) V. K. a b) Bc. J. K., obou zastoupených Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně – Pisárkách, Hlinky 505/118, proti žalovaným: 1) M. H. a 2) B. H., oběma zastoupeným L. H., obecnou zmocněnkyní, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 97/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. března 2015, č. j. 15 Co 72/2015-161, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, č. j. 4 C 97/2014-93, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 2/6 na pozemku parc. č. 603/4 o výměře 12 m2 v k. ú. P. (dále jen „sporný pozemek“), který je polohově určen geometrickým plánem č. 4397-129/2014, vyhotoveným dne 20. 6. 2014 Ing. Vlastimilem Sukdolákem (dále jen „příslušný geometrický plán“), ve výroku II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně b) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 4/6 na sporném pozemku, který je polohově určen příslušným geometrickým plánem, a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť se účastníci nedohodli na souhlasném prohlášení ohledně existence přestavku. K vybudování přestavku mělo dojít v roce 1934, kdy byl stavebník vlastníkem obou pozemků. Stavěl tedy na svém vlastním pozemku na základě řádného stavebního povolení a v době, kdy byl přestavek stavěn, se nejednalo o neoprávněnou stavbu. Přestavek je nepochybně malou součástí stavby žalobkyň, která převážnou částí stojí na jejich pozemku. O této části stavby může být uvažováno jako o přestavku, byť není spojen se zemí, neboť pozemek je ohraničen i do prostoru nad povrchem pozemku v kolmici nad jeho hranicí, takže přestavkem může být např. i balkon. V daném případě však není naplněna další podmínka pro přestavek, a sice aby malá část stavby zasahovala jen na malou část cizího pozemku. Sporný pozemek je sice nepatrný v porovnání s pozemkem parc. č. 603 v k. ú. P., z něhož byl oddělen, nicméně soud prvního stupně měl za to, že nelze takto pohlížet na pozemek parc. č. 603. Sporný pozemek byl oddělen v rámci celého pozemku parc. č. 603, který je zčásti zastavěn a zčásti nezastavěn, přičemž slouží jako jediná přístupová cesta k oběma nemovitostem. Je tak třeba dbát i na hospodářské využití, protože sporný pozemek je v rámci nezastavěného pozemku nikoliv nepatrný. Nejedná se tak o malou část cizího pozemku, ale podstatnou, resp. celou část společné přístupové cesty. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že účelem nového občanského zákoníku je odstranění konfliktních stavů a nikoliv jejich opětovné vyvolávání. V případě určení vlastnického práva žalobkyň by přitom žalovaní ztratili jediný přístup do své nemovitosti, zamítnutím návrhu nevznikne žalobkyním žádná újma. Byť sporný přestavek splňuje formální náležitosti přestavku, neboť se jedná o malou část stavby žalobkyň postavenou v dobré víře, má soud prvního stupně za to, že se nejedná o neoprávněnou stavbu a nezasahuje na malou část cizího pozemku v širších souvislostech. V tomto konkrétním případě by měly zůstat zachovány vlastnické vztahy, které fungovaly od nepaměti. Vzhledem k tomu soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 15 Co 72/2015-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, nicméně z jiných důvodů. Přisvědčil žalobkyním, že pokud by se staly na základě zákona vlastnicemi sporného pozemku, bylo by nutno jejich žalobě vyhovět, takže nelze určení vlastnického práva odepřít podle § 80 občanského soudního řádu; pro posuzovaný případ to však není významné. Aplikace § 1087 odst. 1 občanského zákoníku nepřichází do úvahy z toho důvodu, že jej lze použít pouze v případech, kdy byla stavba zřízena alespoň zčásti na cizím pozemku. V této věci však není sporu o tom, že obě sousední nemovitosti byly ve 30. letech minulého století vybudovány týmiž osobami, které byly též vlastníky obou pozemků. Ustanovení § 3059 věta druhá občanského zákoníku pak lze použít jen v situaci, kdy převážná část stavby původně není součástí pozemku, na němž je postavena, a stane se jeho součástí až po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. na základě některého z § 3056 až 3058 občanského zákoníku. Právě z odkazu na tato ustanovení je zřejmé, že § 3059 dopadá jen na případy, kdy se stavba nestala součástí pozemku podle § 3054. Pouze tehdy se ve vztahu k dalším pozemkům, na nichž stavba (menší částí) stojí, použijí ustanovení o přestavku. V daném případě ovšem není pochyb o tom, že převážná část stavby žalobkyň byla ke dni účinnosti občanského zákoníku postavena na jejich vlastním pozemku a stala se podle § 3054 občanského zákoníku jeho součástí, takže použití § 3059 občanského zákoníku je vyloučeno. Žalobkyně tedy nejsou vlastnicemi sporného pozemku, a proto byla žaloba právem zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně pokládají otázku, jak má být aplikován § 1087 občanského zákoníku upravující přestavek na „vzdušný přestavek“, tedy na situaci, kdy je přestavek představován tím, že na cizí pozemek přesahuje pouze nadzemní část stavby, která není pevně spojena s cizím pozemkem, ale stavebně je spojena „pouze“ s vlastním pozemkem vlastníka stavby, např. přesahy střech, balkony, výklenky apod. Dále pokládají otázku, jak má být vykládáno použití termínu „zřízená stavba“ v § 1087 odst. 1 občanského zákoníku. Nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, že by se za stavbu zřízenou na cizím pozemku považovala jen taková stavba, která byla budována (stavěna) v době, kdy část povrchu pod ní měla odlišného vlastníka. Domnívají se, že zákonodárce uvedeným termínem definoval výsledný stav a nikoliv samotný proces výstavby, který je specifikován podmínkou existence dobré víry. Další otázkou je, jak má být aplikován § 3054 občanského zákoníku na stavby, které se nacházejí na více pozemcích s tím, že na jednom (vlastním) pozemku je pevně spojena stavba se zemí a na druhý pozemek zasahuje stavba svojí nadzemní částí (vzdušný přestavek). Aplikace § 3054 občanského zákoníku je v případě žalobkyň vyloučena z toho důvodu, že dopadá jen na situaci, kdy se stavba nachází zcela jen na jednom pozemku, takže je třeba aplikovat § 3059 občanského zákoníku, kdy se stavba stane součástí pozemku vlastního, neboť na něm se nachází její převážná část, a na zbylé části se aplikuje úprava přestavku. Ustanovení § 3059 občanského zákoníku je přitom třeba považovat za lex specialis k § 3054 občanského zákoníku. Žalobkyně následně shrnují průběh sporu, zdůrazňují, že ve 30. letech minulého století byly stavby žalobkyň i žalovaných, jakož i pozemky, na nichž stojí, ve vlastnictví jedné osoby, která provedla rekonstrukci, když rozšířila 1. patro stavby v současnosti patřící žalobkyním nad prostor průchodu, tedy i nad sporný pozemek. Soud prvního stupně shledal naplnění podmínek § 1087 občanského zákoníku, byť jen formálně, odvolací soud pak uvedl, že se ustanovení o přestavku nemohou vůbec aplikovat; s tím však žalobkyně nesouhlasí, když se domnívají, že jsou splněny všechny podmínky aplikace uvedeného ustanovení, a proto jim ke spornému pozemku vzniklo vlastnické právo ze zákona k 1. 1. 2014. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví a přizná jim náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalovaní považují dovolání za nedůvodné. Zdůrazňují, že přestavek lze aplikovat v případě omylu, o němž stavebník v době výstavby nevěděl, například při zpřesňování geometrického a polohového určení nemovitosti, přestavek naopak nemůže být záměr. Taktéž přestavek nemůže vzniknout, když stavebník staví zcela na svém pozemku, což byl i tento případ. Zdůrazňují, že přestavek měl podle žalobkyň vzniknout do 30. let 20. století, kdy vlastníkem všech nemovitostí byli manželé K. Rozebírají následně přechodná ustanovení, načež dospívají k závěru, že odvolacím soudem by