22 Cdo 46/2026 — Nejvyšší soud

22 Cdo 46/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 46/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.46.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Ochrana vlastnictví Držba (o. z.) Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1040 o. z. § 987 o. z. § 989 o. z. § 1089 odst. 1 o. z. § 1095 o. z. § 3066 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1036/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 46/2026-172 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované V. P., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o vyklizení nemovité věci a o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 278/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 26 Co 69/2025-128, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 8 C 278/2023-107, uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. XY a budovu č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále také „nemovitost“), a to ve lhůtě pěti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu žalované, aby bylo určeno, že žalovaná je vlastníkem nemovité věci, pozemku parc. č. st. XY s budovou č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 18 900 Kč (výrok III). 2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž žalovaná začala užívat pozemek parc. č. st. XY a budovu č. p. XY k bydlení zřejmě již od roku 1988 v souvislosti s navázáním družského poměru s panem F. S.; z tohoto vztahu se narodily děti. Po smrti F. S. v roce 2009 žalovaná zůstala v místě a pozemek parc. č. XY užívá i nadále; budovu č. p. XY v důsledku havarijního stavu neužívá a přespává v karavanu umístěném na pozemku. Na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2019 uzavřené s předchozími vlastníky nabyla nemovitost do vlastnictví žalobkyně. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 987, §989, § 1089 odst. 1, § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) uzavřel, že k nabytí vlastnického práva žalovanou k nemovitosti na základě mimořádného vydržení dojít nemohlo. Žalovaná nemovitost fakticky užívala zřejmě od roku 1988. Nejdříve společně se svým druhem F. S., který jí takové užívání umožňoval; po smrti druha v užívání pokračovala. Žalovaná se však držby nemovitosti jako věci neujala s úmyslem užívat ji jako vlastní. Z její strany se tak nikdy nejednalo o držbu vlastnického práva. Ani po smrti F. S. žalovaná nemohla mít za to, že je vlastníkem nemovitosti, jednalo se pouze o výprosu. Takové užívání se navíc datovalo až od roku 2009. Ke dni podání žaloby v této věci žalobkyní neuplynula požadovaná dvacetiletá doba pro mimořádné vydržení. S ohledem na vyslovenou konkluzi se již soud prvního stupně nezabýval další podmínkou mimořádného vydržení, tj. držbou v nikoliv nepoctivém úmyslu. Protože se žalovaná nemohla stát vlastníkem nemovitosti, vyhověl soud prvního stupně žalobě o vyklizení a vzájemnou žalobu žalované jako nedůvodnou zamítl. Lhůtu k vyklizení nemovitosti soud prvního stupně určil v délce pěti měsíců, jdoucí od právní moci rozsudku. Přihlédl přitom k nepříznivému zdravotnímu stavu žalované, jejímu sníženému intelektu, neschopnosti samostatného výkonu práce a obstarávání si životních potřeb, a to tak, aby se mohla žalovaná obrátit se žádostí o pomoc na příslušné orgány státní správy či místní samosprávy, a uložené povinnosti dobrovolně dostát. 3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 26 Co 69/2025-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výrocích I a II rozsudek soud prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s přijatým právním posouzením věci. K námitkám žalované – nad rámec důvodů, na nichž byl založen rozsudek soudu prvního stupně – odvolací soud v reakci na jednu z odvolacích námitek uvedl, že skutečnost, zda bylo či nebylo dědické právo J. P. (syna žalované a F. S.) pominuto, nebyla předmětem řízení a ať už by případná otázka dědického práva J. P. byla vyřešena jakkoliv, právní postavení žalované by se nezměnilo. Odvolací soud dále vysvětlil, že způsobilým předmětem držby může být pouze vlastnické právo k hmotné či nehmotné věci nebo jiné než vlastnické právo, pokud se držba vztahuje k výkonu jiného práva. Námitku žalované, že úprava mimořádného vydržení nevyžaduje, aby se jednalo o vlastnickou držbu, proto označil za nesprávnou. Nad rámec této námitky odvolací soud připomněl, že k držbě práva k věci s úmyslem chovat se k ní jako k vlastní je nezbytné kumulativně naplnit podmínku faktického ovládání věci (objektivní prvek) a podmínku vůle s věcí nakládat jako s vlastní (subjektivní prvek). Bezplatné užívání nemovitosti žalovanou proto automaticky neznamenalo, že žalovaná vlastnické nebo jiné právo (mimořádně) vydržela. Bezplatné užívání mohlo být realizováno na základě jiných právních důvodů. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2914/2024 (tyto rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Odvolací soud konstatoval, že žalovaná nemohla nabýt přesvědčení, že s nemovitostí nakládá jako s vlastní (nemohla tedy naplnit subjektivní prvek držby). Nemovitost užívala od konce 80. let minulého století toliko odvozeně v souvislosti s družským vztahem s F. S. Mohla nabýt přesvědčení, že se držby věci jako vlastní ujímá nejdříve po smrti druha v roce 2009; v takovém případě ovšem neuplynula dvacetiletá doba pro mimořádné vydržení. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná se nikdy nestala vlastníkem nemovitosti, přičemž v posuzované věci se mohlo jednat toliko o výprosu. Ve vztahu k pariční lhůtě pro vyklizení odvolací soud konstatoval, že lhůta pěti měsíců je přiměřená a odpovídá zjištěným poměrům žalované. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I, jímž byl ve výrocích I a II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podává žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázkách procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 6. Dovolatelka k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v rozporu dovoláním dotčeného rozsudku s rozhodovací praxí dovolacího soudu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou započtení vydržecí doby F. S. a nepřihlédl k přechodnému ustanovení § 3066 o. z. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu fakt, že držba žalované navazovala na předcházející držbu nemovitosti F. S., jenž se držby ujal již v roce 1982, kdy se do nemovitosti nastěhoval; počátek držby žalovanou tudíž nelze datovat až od roku 2009, kdy její druh zemřel. Má tudíž za to, že je nezbytné zodpovědět otázku, zda je nástupcem podle § 1096 o. z. pouze osoba, které svědčí právní titul k nemovitosti, nebo to může být i osoba jiná (blízká), které svědčí držba stejn