22 Cdo 5386/2008 — Nejvyšší soud

22 Cdo 5386/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2010 Spisová značka:22 Cdo 5386/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5386.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 145 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 2. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 5386/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované R. V., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 301/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 6 Co 547/2008-144, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 6 Co 547/2008-144, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 7 C 301/2005-113, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen „SJM“) – účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci specifikované ve výrokové části rozsudku a finanční částku získanou prodejem televizoru značky Samsung ve výši 300,- Kč; celkem věci v hodnotě 29 880,- Kč (výrok I. rozsudku) a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci specifikované ve výroku rozsudku a dále částky získané prodejem movitých věcí taktéž konkretizovaných ve výroku rozsudku ve výši 890,- Kč, celkem věci v hodnotě 20 120,- Kč (výrok II. rozsudku). Žalobci přikázal k zaplacení zůstatek dluhu vůči Finančnímu úřadu v P z titulu daně z příjmu fyzických osob, a to včetně neprominutého penále ve výši 74 000,- Kč ke dni 13. 12. 2003 (výrok III. rozsudku). Žalované přikázal k zaplacení zůstatek úvěru ze stavebního spoření poskytnutého Stavební spořitelnou České spořitelny, a.s., číslo úvěrového účtu 61313-8408270 ve výši 56 000,- Kč ke dni 13. 12. 2003 (výrok IV. rozsudku). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 2 425,50,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI. rozsudku). Soud prvního stupně odůvodnil způsob vypořádání jednotlivých movitých věcí a vypořádávaných hodnot, kdy z větší části se jednalo o rozhodování na základě shodných stanovisek účastníků. Spornou byla především žalobcem tvrzená pohledávka za rodiči žalované ve výši 200 000,- Kč. Ve vztahu k této částce soud prvního stupně uvedl, že patřila do společného jmění, neboť byla součástí kupní ceny, kterou účastníci obdrželi za prodej bytu na Mírovém náměstí v P., který byl jejich vlastnictvím. Tuto částku účastníci ještě za trvání společného jmění manželů předali rodičům žalované jako úhradu za užívání bytu na K. v P. za dobu, kdy tento byt užívali bezplatně po dobu přibližně pěti let v době, kdy patřil rodičům žalované. Tyto finanční prostředky pak nelze považovat za vynaložené ze společných prostředků účastníků na věc ve výlučném vlastnictví žalované, neboť byt v Kollárově ulici v P. nebyl za tuto částku získán, a nelze ji považovat ani za zálohu na kupní cenu z titulu budoucí kupní smlouvy. Ve vztahu k dluhu vůči finančnímu úřadu vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že výše společného dluhu, včetně vyměřeného a neprominutého penále, činila ke dni zániku společného jmění částku 74 000,- Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že do společného dluhu vůči finančnímu úřadu nelze započíst neprominuté penále, neboť daň z příjmu, ačkoliv je závazkem společným, byla Finančním úřadem v P. určena k úhradě žalobci a žalobci bylo rovněž rozhodnutím Finančního úřadu v P. povoleno tuto daň splácet a byl mu určen splátkový kalendář. Za nesporné považoval, že žalobce splácel dluh vůči finančnímu úřadu a žalovaná splácela dluh ze stavebního spoření. Pokud se pak žalobce dostal do prodlení s úhradou některých splátek a bylo mu vyměřeno penále za prodlení, nelze toto penále přičítat k tíži žalované. Proto pro účely vypořádání byl dluh vůči finančnímu úřadu snížen o neprominuté penále ve výši 13 091,- Kč a společným závazkem pro účely vypořádání je dluh ve výši 60 909,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 6 Co 547/2008-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k tvrzené pohledávce ve výši 200 000,- Kč odvolací soud po opakování dokazování dospěl k některým odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně a odlišnému právnímu posouzení. Vzal za prokázáno, že částka 200 000,- Kč byla předána rodičům žalované žalovanou, s čímž žalobce souhlasil za předpokladu, že byt bude „přepsán“ na oba účastníky, což žalovaná také žalobci přislíbila, ale později si celou záležitost rozmyslela a byt její rodiče převedli jenom na ni. Toto však vůle žalobce nebyla, a lze tedy tento právní úkon podřadit pod § 145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž může být stižen relativní neplatností. Té se žalobce dovolal žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 13. 12. 2005, nicméně žalovaná uplatnila námitku promlčení, kterou odvolací soud posoudil podle § 100 a § 101 obč. zák. Její počátek je pak vázán na den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. na den následující po předání peněz. K tomuto úkonu došlo v únoru roku 2002 a žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dne 13. 12. 2005. Ve vztahu k odvolací námitce týkající se nevypořádání penále vážícího se k dluhu vůči finančnímu úřadu odvolací soud toliko uvedl, že toto penále vzniklo po rozvodu manželství a žalobkyně za něj nemůže odpovídat. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jehož naplnění spatřoval v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva žalobce dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu. Podle názoru dovolatele tento s předáním finančních prostředků souhlasil a nelze tedy tento úkon považovat za relativně neplatný. Takovým se mohl stát nejpozději ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, když k tomuto dni muselo být žalobci zřejmé, že žalovaná na něj oproti původní dohodě polovinu bytu nepřevede. Současně žalobce namítl nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem pokud jde o nevypořádání penále potud, že uvedené penále představuje příslušenství společného dluhu, a proto musí sdílet právní režim vypořádání jako hlavní závazek. Je přitom nerozhodné, zda tento závazek po rozvodu splácel žalobce. Je nepřijatelný závěr, aby tímto penále byl zatížen ten z účastníků, který alespoň část společného dluhu splácel, nikoliv i ten, jenž nesplácel nic. Na základě uvedených skutečností navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. května 2008. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní