22 Cdo 714/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 714/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2021 Spisová značka:22 Cdo 714/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.714.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1029 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 9. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 714/2021-393 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. B., narozeného XY, bytem v XY, a b) L. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem se sídlem v Táboře, Smetanova 664, proti žalované I. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 189/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 20. října 2020, č. j. 15 Co 57/2020-353, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám zástupce Mgr. Vladimíra Štola do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobci – spoluvlastníci každý id. ½ pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v obci a k. ú. XY, se domáhali povolení služebnosti nezbytné cesty ve prospěch vlastníků tohoto pozemku přes pozemek žalované parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY. Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018, zřídil služebnost nezbytné cesty podle § 1029 odst. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, spočívající v průjezdu silničních motorových vozidel o hmotnosti do 3,5 tuny za účelem jejich opravy a údržby v pracovnách dnech od 6:00 hodin do 18:00 hodin a v sobotu od 7:00 hodin do 13:00 hodin, a to po části pozemku parc. č. XY zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, vymezené geometrickým plánem Geodetické kanceláře Dvořáček s.r.o. číslo 5644-550/2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), zřídil služebnost nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného na v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, spočívající v průchodu po části pozemku parc. č. XY zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřad pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, vymezené geometrickým plánem Geodetické kanceláře Dvořáček s.r.o. číslo 5644-550/2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II), uložil žalobcům, aby zaplatili žalované společně a nerozdílně částku 250 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 10. 2019, č. j. 15 Co 57/2020-353, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výrocích I a II uvedený pozemek p. č. XY je zaspán na listu vlastnictví č. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné, tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“)]. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484). Ke tvrzenému rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3117/2019: V tomto rozsudku se uvádí: „Dále je nezbytné, aby výrok rozsudku o povolení nezbytné cesty kromě oprávnění žalobců ze zřizované služebnosti nezbytné cesty obsahoval i odpovídající povinnost žalovaného takové oprávnění strpět, aby případné porušení takové povinnosti mohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí nebo pro jeho exekuci a aby absence uložené povinnosti nezakládaly pochybnost o vykonatelnosti rozhodnutí“. Dovolatelé vytýkají, že výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje povinnost žalované výkon jejího práva strpět. Citovanou větu však nelze vytrhnout z kontextu rozhodnutí, ve kterém jde o vydání konstitutivního rozhodnutí o povolení nezbytné cesty; ta je povolena až k okamžiku, kdy rozhodnutí nebude právní moci, a teprve v tento okamžik může být právo žalobce porušeno a může mu být poskytnuta ochrana, a to v dalším řízení. Jestliže je nezbytná cesta povolena jako služebnost, aniž by v rozhodnutí byla uvedena povinnost žalované strany cestu trpět, nejde o rozpor s hmotným ani s procesním právem; taková povinnost totiž vyplývá z § 1257 odst. 1 o. z. V případě, že ji vlastník zatíženého pozemku poruší, může oprávněný žádat soud podle okolností o posesorní (držební) ochranu, stejně jako o ochranu podle § 1259 o. z., a to i v případě, že v rozhodnutí o povolení nezbytné cesty není taková povinnost výslovně zmíněna. Stanovení povinnosti žalované trpět výkon práva žalobců by se do jejich právního postavení nijak nepromítlo, rozhodnutí obstojí i bez něj. Z uvedeného se podává, že tu rozpor se zmíněným rozhodnutím není dán; nezbytná cesta byla řádně povolena a žalobcům náleží v případě porušení jejich práva žalobní ochrana. Namítaná skutečnost tak nemůže založit přípustnost dovolání. K rozsahu nezbytné cesty a jejímu časovému vymezení: V takto označené části dovolání formulují žalobci právní otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil, takto: „Otázka zní, zda rozsah nezbytné cesty spočívající v právu průjezdu lze vyjádřit alternativně při multifunkčním stavebně technickém určení budovy, tedy jak za účelem podnikání, tak za účelem realizace vlastnických práv – nikoli pro účely podnikání“. Dovolacímu soudu není zřejmé, jak se řešení této – nepříliš jasně formulované - otázky mělo promítnout do rozhodnutí soudu, resp. proč se domnívají, že soudy vyloučily možnost „rozsah nezbytné cesty spočívající v právu průjezdu vyjádřit alternativně při multifunkčním stavebně technickém určení budovy“. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vyšel z toho, že žalobci používají svou nemovitost jednak k podnikání, jednak k ukládání osobních věcí. Podle výsledku dokazování a tvrzení žalobců nemovitost k ukládání věcí užívali minimálně, šlo o věci jako kola, lyže apod. (viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně konstatoval, že tyto věci mohou žalobci vyzvedn