22 Cdo 780/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 780/2025-121 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. D., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalovanému R H., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 244/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2024, č. j. 49 Co 188/2024-78, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud Brno-venkov (dále ,,soud prvního stupně“) v pořadí druhým usnesením ze dne 19. 7. 2024, č. j. 34 C 244/2023-62, odmítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozsudku o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) - žalobkyně a žalovaného, a sice v části týkající se nároku na vypořádání naspořených finančních prostředků specifikovaných v bodě III.A.1.A žaloby jako příjmy ze zaměstnání, v bodě III.A.1.B žaloby jako další příjmy ze starobního důchodu a funkce místostarosty, v bodě III.A.1.C žaloby jako příjmy z pronájmu nemovitostí a v bodě III.A.1.D. žaloby jako příjmy z daňových přiznání (dále také ,,předmětné položky“). 2. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně v žalobě a ani následně po výzvě soudu předmětné položky dostatečně nevymezila a pouze uvedla, že má za to, že přesné označení částek, jejichž vypořádání se v řízení z titulu „příjmů žalovaného za dobu trvání manželství“ domáhá, nemusí účastník, jenž se nachází v informačním deficitu a důkazní nouzi, uvádět. V této souvislosti dodala, že je to soud, kdo by měl potřebné skutečnosti zjistit, a to sám či případně prostřednictvím vysvětlovací povinnosti uložené žalovanému, přičemž potřebná doplnění by měla vyplynout z provedeného dokazování (zejména výpisy z účtu a spisy z jiných soudních řízení). Soud prvního stupně tak - v návaznosti na předestřený názor žalobkyně - vycházel z textu žaloby, v níž žalobkyně uvedla, z jakých zdrojů měly být finanční prostředky žalovaným nabyty, a jaké byly jeho měsíční příjmy po dobu trvání manželství. Měl tak za to, že není zřejmé, jaké alespoň přibližně uvedené finanční prostředky mají být předmětem vypořádání, aby k nim mohl žalovaný zaujmout stanovisko či aby na něj mohla být přenesena vysvětlovací povinnost. Soud prvního stupně nadto uvedl, že rovněž není patrné, co žalobkyně rozumí pod označením „příjmy plynoucí z daňových přiznání“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že z obsahu žaloby a jejích doplnění nelze dovodit, zda se žalobkyně domáhá vypořádání veškerých příjmů žalovaného, jen určité jejich části, nebo pouze tzv. odklonů či zůstatků po odečtení výdajů a nákladů vynaložených za trvání manželství. Na základě těchto důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že v části týkající se předmětných položek nelze určit alespoň obecně vymezený předmět řízení, a proto žalobu v této části odmítl. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále ,,odvolací soud“) taktéž v pořadí druhým usnesením ze dne 30. 9. 2024, č. j. 49 Co 188/2024-78, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 4. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení inkriminované části žaloby jako podání vadného a zdůraznil, že žalobkyně nevymezila dostatečně, tj. alespoň obecně uvedením tzv. opěrných bodů, v čem konkrétně spočívají označené prostředky, které mají představovat „naspořené finanční prostředky“ a že ze strany žalobkyně zůstalo jen u tvrzení, že všechny příjmy žalovaného zmenšené o jeho výdaje představující úspory by měly být vypořádány. Tato tvrzení však učinila bez jakýchkoli konkrétních údajů o tom, kde či v jaké formě byly peníze ke dni zániku společného jmění manželů reálně k dispozici, případně zda a kdy je žalovaný spotřeboval pro sebe bez souhlasu žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že vypořádání společného jmění manželů přitom nelze redukovat na plošné „vyúčtování“ všech příjmů a výdajů druhého manžela za trvání manželství. V této souvislosti pak uvedl, že žalobkyní zmíněnou vysvětlovací povinnost by bylo možno v daném případě žalovanému uložit jen tehdy, pokud by byla z její strany předložena konkrétní skutková tvrzení nasvědčující existenci určité položky, s níž bylo neoprávněně nakládáno. Žalobkyně však takové tvrzení nesdělila ani po výzvě soudu (tj. nedostála ani požadavku na uvedení dostatečných opěrných bodů tvrzení v inkriminované části žaloby). 5. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, respektive že je daná právní otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Ohlašuje uplatnění dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s - v dovolání - citovanou judikaturou dovodil, že žaloba je pro neurčitost ve výše uvedené části neprojednatelná. Uvádí, že v žalobě předložila dostatečné „opěrné body“ tvrzení, týkající se příjmů i možných výdajů žalovaného tak, aby bylo možné v dalším řízení zjistit, zda a v jaké výši existují úspory náležející do společného jmění manželů. Zdůrazňuje, že odvolací soud v rozporu s judikaturou nesprávně požadoval konkrétní vyčíslení částek či doložení jednotlivých dispozic s penězi, přestože k takovým údajům žalobkyně objektivně nemá přístup a účelu může posloužit uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému. Dovolatelka poukazuje i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť postrádá adekvátní odůvodnění, zejména pokud jde o hodnocení tzv. duplikace položek (vypořádání investic žalovaného a „odklonů“ finančních prostředků) a dovozovanou nemožnost zjistit, zda úspory ve skutečnosti existují. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání není přípustné. 10. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. 11. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. 12. V návrhu na zahájení řízení je třeba provést zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. aby skutkový děj byl nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu § 79 odst. 1, věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí ž