22 Cdo 823/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 823/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:22 Cdo 823/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.823.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydání věci Dotčené předpisy:§ 1041 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 823/2025-248 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. Ch., b) V. Ch., zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalovanému K. Ch., zastoupenému Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 201/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 163/2023-226, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 3 055,- Kč a žalobkyni b) náklady dovolacího řízení ve výši 2 499,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D., advokáta se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 5 C 201/2022-178, uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům oprávněným společně a nerozdílně ve výroku I blíže specifikované movité věci (výrok I). Dále zamítl žalobu v části vztahující se k vydání ve výroku II specifikovaných věcí (výrok II). V části vztahující se k věcem specifikovaným ve výroku III řízení zastavil (výrok III). Nakonec rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV a V). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 163/2023-226, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v části týkající se některých z věcí, konkrétně odvodňovacích žlabů 2 palety – nově zakoupené zboží, štěrku – 19,35 tun, náhradních dílů na sběrací vůz a rozmetadlo a materiálu – smyková lišta, výrobce Agrochema, družstvo, zamítl (výrok I), ve zbývající části výrok I a výrok V rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení tří právních otázek. První otázku, zda je možné uložit povinnost vydat movité věci žalobcům jako manželům oprávněným společně a nerozdílně, ač tyto věci nabyl pouze jeden z nich darem, považoval za vyřešenou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zbylé dvě otázky, které soud posoudil podle jeho názoru chybně, považoval za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešené. Jednalo se o otázku, zda je možné považovat za jednoznačnou – důkazně dostatečnou – identifikaci movité věci na základě předestření jedné konkrétní fotografie takové věci z místního šetření provedeného v projednávané věci. Dovolatel namítal, že takovým způsobem není možné jednoznačně identifikovat věc, která nemá nějaký individuální specifický znak. Pokud by svědek dostal obdobnou fotografii ze stejného místa s druhou či třetí stejnou věcí nerozeznatelnou od jiných věcí téhož druhu, nebyl by schopen rozlišit, která z nich by měla být tou, jejíž vlastnictví převedl na žalobce. Jako třetí dovolatel uvedl otázku, zda lze rozhodnout o vydání movité věci, kterou nelze rozeznat od jiných věcí téhož druhu ve smyslu § 1041 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), aniž by došlo ke zjišťování nedostatku dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci. Soudům vytkl, že se žádný z nich nezabýval zjišťováním případného nedostatku dobré víry žalovaného. S ohledem na výše uvedené důvody proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený výrok II rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobci k dovolání uvedli, že s dovoláním žalovaného zásadně nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu považovali za zcela správné, a proto navrhovali dovolání odmítnout, případně zamítnout. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Jako první dovolatel předložil otázku, zda je možné uložit povinnost vydat movité věci žalobcům jako manželům oprávněným společně a nerozdílně, ač tyto věci nabyl pouze jeden z nich darem. Považoval ji za vyřešenou v rozporu se zákonem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, která je podle něj bezproblémová a v souladu se zněním zákona, takže ani není nutné citovat konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. 9. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že na zjištění, že by některý z manželů požadované věci nabyl darem, není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který z provedeného dokazování zjistil, že nemovité věci specifikované ve výroku I nabyli žalobci za trvání jejich manželství do společného jmění manželů (body 7 a 16 napadeného rozhodnutí). První otázka dovolatele proto nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. 10. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/201428 Cdo 1803/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. 6.2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). 11. Vzhledem k tomu, že dovolatel svou první námitku založil na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn z dokazování před nalézacími soudy, nemůže tato jeho námitka založit přípustnost dovolání, protože se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Nadto, dovolatel v této souvislosti neuvedl byť i jen jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, ačkoliv u této právní otázky uvádí přípustnost dovolání založenou rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 12. Druhá námitka dovolatele směřovala k tomu, zda je možné považovat za dostatečnou identifikaci movitých věcí, které neměly nějaký individuální specifický znak, pokud je svědci v průběhu soudního jednání identifikovali pouze na základě předestření fotografie z místního šetření soudu. Dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že takovým způsobem není možné jednoznačně identifikovat věc, která nemá nějaký individuální specifický znak. Pokud by svědek dostal obdobnou fotografii ze stejného místa s druhou či třetí stejnou věcí nerozeznatelnou od jiných věcí téhož druhu, nebyl by schopen rozlišit, která z nich měla být tou, jejíž vlastnictví převedl n