22 Cdo 857/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 857/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2021 Spisová značka:22 Cdo 857/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.857.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 22 odst. 1 písm. a) předpisu č. 79/1957Sb. § 22 odst. 5 předpisu č. 79/1957Sb. § 98 odst. 4 předpisu č. 458/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 7. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1839/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 857/2021-195 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., IČO 24729035, se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 98/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2020, č. j. 25 Co 86/2020-181, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Havlíčkově Brodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 3 C 98/2019-146, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost na vlastní náklady odstranit z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY stavbu označenou jako XY, spočívající v natažených vodičích elektřiny (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 25 Co 86/2020-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963/Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozporuje přitom závěr odvolacího soudu, že náhrada stávajícího elektrického vedení provedená žalovanou svojí povahou a rozsahem představuje změnu stavby ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen stavební zákon, což znamená, že zákonné věcné břemeno ve prospěch žalované zůstalo ve smyslu ustanovení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) – dále jen energetický zákon, zachováno. Dovolatel poukazuje na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006, a namítá, že se jedná o identickou věc, neboť i v jeho případě došlo činností žalovaného k odstranění původních vodičů elektrického vedení nad jeho pozemkem a k nahrazení novým v jiné výšce a šířce. Domnívá se také, že vedení bylo v nejnižším bodě oproti původnímu stavu sníženo více, než je uváděno (1.92 metrů) a odvolacímu soudu vytýká, že jeho návrhu na zjištění skutečné výšky vodičů nevyhověl. Poukazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 AS 102/2017-47, který při rozhodování o vydání územního rozhodnutí v téže věci na rozdíl od odvolacího soudu uzavřel, že u popsaných stavebních úprav se nejedná o změnu či pouhou úpravu stávající stavby, ale o stavbu novou, na kterou se nevztahuje oprávnění podle zák. č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon) – dále jen „elektrizační zákon“. Podle jeho názoru jde o výklad stavebního zákona a tím nejpovolanějším k jeho výkladu je právě Nejvyšší správní soud. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalovaného zaváže, aby stavbu z pozemku žalobce na vlastní náklady odstranil. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda lze stavbu přeložky elektrického vedení posoudit jako změnu stavby, nebo stavbu novou. Na jejím posouzení pak závisí vyřešení další právní otázky, a to zda výsledky této stavební akce přivodily zánik zákonného věcného břemene, či nikoli. Otázkou tzv. „přenosnosti“ oprávnění vzniklých energetickému podniku podle elektrizačního zákona se zabýval například Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2014, č. j. 30 A 34/2013-127, jehož závěry beze zbytku přijal i Nejvyšší správní soud a rozhodnutí publikoval pod číslem 3207/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Krajský soud v Hradci Králové v něm vyslovil závěr, že „oprávnění vzniklé energetickému podniku podle dřívějšího zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, a to v souvislosti se stavbou elektrického vedení, zaniká jeho odstraněním, a to i v případě jeho náhrady novou stavbou elektrického vedení v trase vedení původního, vyžaduje-li nové vedení postavení větších, zvláště pak vyšších sloupů na jiných místech trasy; oprávnění vzniklá energetickému podniku podle dřívějšího zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, nejsou „přenosná“ na další nové stavby elektrického vedení, byť by se nacházely v koridoru vedení původního. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani § 98 odst. 4 nyní platného zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, podle něhož zůstávají oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před jeho účinností, nedotčena. Zůstávají nedotčena jen pro stávající (dřívější) energetické stavby, nikoliv pro stavby (vedení) nové o větším výkonu, respektive při zásadním zvýšení jejich napěťové úrovně.“ K aplikaci elektrizačního zákona se vyjádřil i Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006 (dostupném – stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na www.nsoud.cz), na jehož závěry odkazuje i dovolatel, uvedl, že „jestliže oprávnění zřídit a provozovat elektrické vedení na cizím pozemku vzniklo pro vedení určitého napětí a vymezenou trasu, přičemž vznik tohoto oprávnění vyplýval z veřejného zájmu na jeho existenci, nelze § 22 odst. 3 elektrizačního zákona, který stanoví, že oprávnění zaniká zrušením vedení, vyložit jinak, než že jde o situaci, kdy vedení nemá již nadále vůbec v takto vymezené kvalitě a trase existovat. Pak samotná skutečnost, že v původní trase došlo k výměně elektrického vedení téhož napětí, zánik oprávnění zřídit a provozovat vedení na cizím pozemku způsobit nemohla“. Nejvyšší soud posuzoval v tomto rozhodnutí otázku „přenosnosti“ oprávnění ve dvou rovinách. V první došlo k výměně elektrického vedení v původní trase a kvalitě, a dovolací soud uzavřel, že oprávnění zřídit a provozovat elektrické vedení na cizím pozemku vzniklé podle § 22 odst. 1 a 3 a § 34 odst. 1 elektrizačního zákona jako legální věcné břemeno, dosud trvá. Odchylku 20 - 50 cm nepovažoval v tomto případě za významnou, neboť se jednalo o zemědělsky využívané pozemky. Ve druhém případě se však již elektrické vedení od p