22 Cdo 926/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 926/2025-480 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. A., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovaným 1) PON Praha a.s., IČO 27408914, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, a 2) P. L., zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o učení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 1/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 70 Co 37/2024-358, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 70 Co 37/2024-358, se zamítá. III. Každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 672 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Bučiny. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2022, č. j. 15 C 1/2017-162, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), určil, že pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu předmětných pozemků na žalovanou 1) ze dne 22. 5. 2006 je absolutně neplatná, žalovaná 1), která je jako vlastnice pozemků zapsaná v katastru nemovitostí, proto vlastnictví k těmto pozemkům nenabyla. Vyhověl však vzájemnému návrhu na určení, že pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2). Smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále jen „SJM“) uzavřenou dne 24. 3. 2005, podle které se výlučnou vlastnicí předmětných pozemků měla stát žalobkyně, považoval rovněž za absolutně neplatnou. Žalobkyně měla nabýt veškerý majetek, absentovalo však jakékoli ujednání o vzájemném hodnotovém vypořádání, což podle názoru soudu prvního stupně činí smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost. Za další důvod neplatnosti považoval soud prvního stupně skutečnost, že smlouva byla uzavřena v úmyslu vyhnout se závazkům vůči třetím osobám, tedy v rozporu s § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Uvedené jednání považoval soud prvního stupně za obcházení zákona s takovou mírou intenzity, že to odporuje dobrým mravům, veřejnému pořádku a principům právního státu. Protože SJM k pozemkům nebylo do tří let od zániku manželství rozvodem vypořádáno, stali se žalobkyně a žalovaný 2) jejich rovnodílnými spoluvlastníky. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 70 Co 37/2024-358, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, a ve výroku II tak, že zamítl vzájemný návrh na určení, že pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl dále o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 1242/2023-276, a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v rušícím rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že dohoda o zúžení SJM, jejímž účelem je zkrácení věřitelů, není neplatná, ale relativně bezúčinná; relativní bezúčinnost nastává ze zákona a ve vztahu k osobě, v jejíž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její účinky nenastaly. Z tohoto právního názoru při svém rozhodnutí vycházel, uvedl dále, že ani rozpor dohody s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost dohody o zúžení SJM a že spekulace žalované 1) o naplnění znaků trestného činu podílnictví jsou zcela nepatřičné. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní včasné dovolání, jehož přípustnost shodně opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Žalovaná 1) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to při posouzení platnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Má za to, že odvolací soud si nesprávně vyložil závazný názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1242/2023, když dovodil, že „rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005“, neboť tento závěr z rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá. Nejvyšší soud uvedl, že přednost relativní neúčinnosti před absolutní neplatností (měla-li být založena stejným důvodem, pro který nastává relativní neúčinnost) se zdůvodňuje právní jistotou třetích osob. Odvolací soud však nezkoumal, zda se jedná o stejný důvod, pouze mechanicky převzal závěr dovolacího soudu, že relativní bezúčinnost má přednost před absolutní neplatností. Žalovaná 1) tvrdí, že důvod absolutní neplatnosti je jiný, a to právní jednání s cílem chránit majetek v SJM před následky trestné činnosti a soudem zjištěný rozpor s dobrými mravy. Uzavření smlouvy o zúžení SJM naplnilo i skutkovou podstatu trestného činu podílnictví, žalovaná 1) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že spekulace o spáchání trestného činu jsou nepatřičné. Dodává, že rozpor s dobrými mravy zkoumá soud z úřední povinnosti. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 a 21 Cdo 1070/2021, ze kterých cituje části týkající se povinnosti soudu zabývat se rozporem s dobrými mravy z úřední povinnosti, absolutní neplatnosti právního jednání v rozporu s dobrými mravy a obsahu pojmu dobré mravy, a uzavírá, že účinky relativní neúčinnosti se neuplatní, pokud jde o její „již dříve uvedenou pohledávku vymáhanou v exekuci“; aby mohla pohledávku vymoci, musí být předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2). 8. Žalovaný 2) odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, a dále tím, že se v rozporu s § 1 odst. 2 a § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nezabýval tím, zda důvod absolutní neplatnosti je stejný jako důvod relativní neúčinnosti smlouvy. Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud měl odchýlit i tím, že absolutní neplatnost smlouvy nezkoumal z úřední povinnosti. 9. Závěry odvolacího soudu, že „rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů“ a že spekulace o tom, že jednáním žalobkyně a žalovaného 2) byly naplněny znaky trestního činu, jsou nepatřičné, neboť „o spáchání trestného činu lze rozhodnout pouze v řízení trestním“, považuje za nesprávné. Odvolací soud závazný právní názor dovolacího soudu deformoval, přes zjištěný rozpor s dobrými mravy se platností smlouvy o zúžení SJM nezabýval a nesprávně uzavřel, že civilní soud nemůže posoudit, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu. Na správně zjištěný skutkový stav tak mylně aplikoval právo. Cituje z rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, a zdůrazňuje, že přednost relativní bezúčinnosti před absolutní neplatností nastává v případě, že je založena stejným důvodem. K nutnosti přihlédnout k rozporu s dobrými mravy odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3134/2023 a sp. zn. 31 ICdo 36/2020 a dovozuje, že nelze uzavřít, že rozpor smlouvy s dobrými mravy nezpůsobuje její neplatnost a že absolutní neplatností se má soud zabývat z úřední povinnosti. K pojmu veřejný pořádek pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1012/2016. Dodává, že úmyslem obou smluvních stran bylo vyhnout se zúžením SJM úhrady závazků žalovaného 2), tedy následkům jeho trestné činnosti, k tomu dospěl i Městský soud v Praze v rozsudcích, ve kterých se stejnou smlouvou zabýval. Žalobkyně nebyla v excindačním řízení úspěšná, když neprokázala původ prostředků, za které byly sporné nemovitosti nabyty. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval nevyvážeností smlouvy o zúžení SJM. 10. Žalovaní shodně navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, a rozhodl o nákladech řízení. V doplnění dovolání navrhoval žalovaný 2) rovněž odklad právní moci napadeného rozsudku. 11. Žalobkyně k dovolání žalované 1) uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu pov