23 Cdo 1235/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1235/2024-152 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Petra Vágnera, se sídlem v Krčmani, Ke Království 75, identifikační číslo osoby 74524887, zastoupeného Mgr. Ivem Školou, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované VETAMIX s.r.o., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 287/1d, identifikační číslo osoby 27205274, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení 71 850 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 365/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 72 Co 217/2023-132, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky celkem 71 850 Kč s příslušenstvím jako odměny ve výši 54 653 Kč (účtované fakturou č. 0332) za zajištění rozvozu zboží a výrobků pro žalovanou v září 2018 v rozsahu 3 764 km na jednotlivých specifikovaných linkách na základě smlouvy o rozvozu zboží ze dne 30. 7. 2015 a jako dosud neuhrazené části odměny ve výši 17 197 Kč za zajištění služby provoz skladu žalované v Olomouci v období od 1. 8. 2018 do 29. 8. 2018 podle ústní dohody stran (z celkové dohodnuté výše odměny 33 958 Kč a dalších 5 322,31 Kč jako 5 % z provedených tržeb ve výši 87 972 Kč za období od 1. 8. 2018 do 27. 8. 2018 účtované fakturou č. 0323 bylo podle tvrzení uhrazeno pouze 22 083 Kč na základě dohody o započtení). Žalovaná v řízení tvrdila zánik pohledávek žalobce v důsledku jednostranného započtení s jejími pohledávkami vůči žalobci ve výši 228 500 Kč a 83 017 Kč vzniklými z titulu schodku na zboží a na přepravních obalech, které žalobce převzal a se kterými bylo nakládáno v rámci provozu expedičního skladu. Jednostranný zápočet těchto svých pohledávek vůči žalobou uplatněným pohledávkám žalovaná provedla dopisem ze dne 7. 3. 2019 (a později v průběhu řízení též podáním ze dne 22. 4. 2022, poté při jednání dne 16. 3. 2023 provedla zápočet pouze části své pohledávky z titulu škody na přepravních obalech) a vyzvala žalobce k úhradě zbylé části dluhu ve výši 239 667 Kč, jejíž úhrady se po žalobci domáhala u Okresního soudu v Olomouci. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 26 C 365/2021-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17 197 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 34 310 Kč (výrok pod bodem II). 3. Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 598 Kč (výrok II). 4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Dovolání měla žalovaná za přípustné, neboť se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, či od rozsudku ze dne 22. 2. 2001. sp. zn. 25 Cdo 812/99, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a Ústavního soudu (od nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) při řešení otázky „vedení dokazování, přihlédnutí k tvrzení účastníků a možnostem uplatnění procesní obrany“ (dále jen „první otázka“). Namítala, že odvolací soud aproboval nesprávný postup soudu prvního stupně, který fakticky neumožnil žalované uplatnění procesní obrany, neboť v situaci kdy dospěl k závěru, že žalovaná žalobou uplatněné nároky uznala, zamítl provedení důkazů navrhovaných žalovanou k prokázání tvrzení, že ze strany žalobce nebylo plněno řádně a nárok na úhradu žalovaných pohledávek mu nevznikl (výslechy svědků, dokumentace skladového hospodářství) a neumožnil tak žalované vyvrátit existenci uznaného dluhu. Žalovaná v tomto postupu soudů zároveň shledávala porušení práva na spravedlivý proces. Namítla též, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno. 6. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala také v tom, že se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, či rozsudků ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1400/2004, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, a ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 3 Cdo 3752/2019 (správně 23 Cdo 3752/2019 – poznámka Nejvyššího soudu), při posouzení účinků projevu vůle směřujícího k započtení pohledávky ve vztahu k uznání dluhu (dále jen „druhá otázka“), pokud ze skutečnosti, že žalovaná provedla (byť i neplatně) započtení své pohledávky vůči žalobcem uplatňovaným nárokům, dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně, s jehož právním posouzením se ztotožnil), že tímto jednáním své dluhy uznala. 7. Žalovaná považovala dovolání za přípustné i pro řešení otázky „možnosti započtení tzv. nejistých pohledávek“ (dále jen „třetí otázka“) v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené (podle žalované tuto problematiku dostatečným způsobem neřeší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. – dále jen R 37/2021). Žalovaná rozporuje, že by měla svědčit o nejistotě pohledávky pouhá skutečnost, že je pohledávka sporná, resp. že je předmětem sporného soudního řízení. Takové závěry podle ní může soud dovodit až z konkrétních skutečností, zjištěných v rámci dokazování, tedy poté, kdy se soud bude alespoň přiměřeně zabývat zjišťováním, o jaké skutečnosti a důkazy se tvrzená započítávaná pohledávka opírá, a až po jejich provedení může dovodit, zda jde o pohledávku, jejíž existenci zřejmě nebude možné z navržených listin a osvědčených skutečností jednoznačně dovodit. 8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že ač bylo výslovně podáno proti napadenému rozsudku „do celého jeho rozsahu“, proti výrokům o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění a jejich zrušení se žalovaná zjevně domáhá pouze z důvodu, že jde o výroky akcesorické k výroku o věci samé. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 11. První otázka přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud se neodchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, ztotožnil-li se se závěry soudu prvního stupně, který neprovedení důkazů navrhovaných žalovanou (výslechem svědků a doklady týkajícími se pohybu zboží ve skladu) řádně odůvodnil tím, že vznik schodku na svěřených hodnotách ve skladu žalované (právě tuto skutečnost měly předmětné důkazy ozřejmit) nebyl předmětem řízení a namítala-li žalovaná v řízení započtení své vzájemné pohledávky (založené právě na existenci schodku na svěřených hodnotách), musela být již v té chvíli její předmětná vzájemná pohledávka zcela jistá a určitá, což však podle soudů obou stupňů nebyla. Nadto nepřisvědčil procesní taktice žalované, která po celou dobu základ nároku žalobce nesporovala, namítala jen zánik pohledávky započtením a začala jej sporovat co do základu až po opětovném sdělení názoru soudu na platnost započtení. Vyšel též ze zjištění, že návrh dodatku ke smlouvě ze dne 30. 7. 2015 nebyl podepsán a strany tak neprojevily vůli být tímto dodatkem vázány (o obsah tohoto dodatku smlouvy přitom žalovaná opírala své tvrzení o tom, že žalobci nevznikl nárok na odměnu za provozování skladu žalované pro nesplnění podmínek vzniku práva na odměnu v dodatku uvedených). Jinak řečeno, prokazování skutečností, které měly být uvedenými důkazy doloženy, podle soudů nižších stupňů s ohledem na další zjištěné skutečnosti nebylo pro posouzení věci rozhodné a soudy nižších stupňů na základě již provedeného dokazování s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, měly existenci nároků žalobce za prokázanou (soudy nižších stupňů měly za dostatečně prokázané,