23 Cdo 1281/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1281/2025-1154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. K., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Antonínem Krtičkou, advokátem se sídlem v Hronově, Nádražní 158/0, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666/9, o zaplacení 17 616 220 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 65 C 57/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2024, č. j. 47 Co 72/2024-1075, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 62 714 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky 17 616 220 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl žalobci způsobit porušením smluvní povinnosti. Uváděl, že se žalovaným uzavřel dohodu o společném podnikatelském záměru, jehož předmětem bylo postupné odkoupení Lázní Běloves a vybudování nové stáčírny běloveské kyselky IDA, přičemž účastníci se zavázali nést náklady tohoto projektu rovným dílem. Zatímco na počátku žalovaný svou povinnost hradit polovinu nákladů plnil, později se na financování přestal podílet, a to i přes opakované výzvy žalobce. Žalobce proto uplatnil nárok na náhradu poloviny nákladů, které souvisely se společným projektem a které byl nucen nést sám, a to částku 1 587 500 Kč za právní služby související se společným projektem, částku 1 234 075 Kč na úhradu daně z převodu nemovitostí, částku 3 655 445 Kč jako úroky z prodlení z důvodu opožděné úhrady daně z převodu nemovitostí, částku 1 046 471 Kč jako daňové penále, částku 2 500 000 Kč na náklady vynaložené na tzv. druhou koupi stáčírny, částku 5 987 500 Kč jako úroky z půjčky poskytnuté na její financování, částku 498 957 Kč představující finančním úřadem zadržené nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty a částku 1 106 272 Kč na úhradu stočného, jež žalobce uhradil společnosti Vodovody a kanalizace Náchod, a.s. 2. Okresní soud v Náchodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 65 C 57/2019-1039, zamítl žalobu o zaplacení částky 17 616 220 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a náhradě nákladů státu (výrok III). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) dovoláním, v němž nejprve namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru a že smluvní povinnost žalovaného nebyla porušena, neboť společný projekt žalobce a žalovaného neexistoval, ačkoliv z provedených důkazů podle žalobce vyplynul opak. 5. Žalobce dále namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty jednotlivých nároků, když jej spojil s okamžikem každého jednotlivého výdaje dovolatele, který žalovaný neproplatil. Tímto postupem se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 240/2023. Podle názoru žalobce je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodný okamžik, kdy žalobce nabyl vědomost, že společný projekt s žalovaným skončil a žalovaný odmítl dostát svým povinnostem, tj. doručení odmítavé reakce žalovaného ze dne 31. 7. 2019 na výzvu k náhradě škody. 6. Konečně žalobce namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, jestliže uzavřel, že žalobce dostatečně nekonkretizoval své nároky týkající se daňových penále a nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty tak, aby mohlo být zjištěno, že bylo povinností žalovaného nahradit mu konkrétní částky, a že neuplynula promlčecí lhůta těchto nároků. Žalobce má za to, že ve skutečnosti dovolatel v podání ze dne 19. 10. 2023 tato tvrzení konkretizoval dostatečně a současně navrhl provedení důkazů, které byly způsobilé jeho tvrzení prokázat. Odvolací soud proto pochybil, pokud tato tvrzení a důkazní návrhy nepovažoval za dostatečně konkrétní. 7. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a navrhl, aby dovolání podané žalobcem bylo zamítnuto z důvodu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, případně odmítnuto. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 12. V části, v níž žalobce napadá jako nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svou smluvní povinnost, trpí dovolání nedostatkem obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalobce nedostál požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 13. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023). 14. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022). 15. Dovolání tak v dané části trpí vadou, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence konkrétního předpokladu přípustnosti dovolání nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 16. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalobce. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí lhůty, když jej spojil s jednotlivými výdaji žalobce, a nikoli s doručením odmítavé reakce žalovaného ze dne 31. 7. 2019 na výzvu k náhradě škody, a dále že odvolací soud nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že žalobce dostatečně n