23 Cdo 1476/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1476/2025-672 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce Miroslava Čingéra, se sídlem v Pardubicích, Na Labišti 521, identifikační číslo osoby 61223379, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované CETINA a KENAUR s.r.o., se sídlem ve Zruči-Senci, Vřesová 494, identifikační číslo osoby 26315114, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Kalousem, advokátem se sídlem v Plzni, Švihovská 165/10, o zaplacení 652 593,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 308 C 62/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2024, č. j. 64 Co 550/2024-620, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou původně domáhal na žalované zaplacení částky 997 589 Kč s příslušenstvím jako ceny díla (provedení dlaždičských a stavebních prací v pěší zóně na třídě Míru v Pardubicích) na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou dne 16. 6. 2014. Žalovaná uplatněný nárok žalobce neuznala, vytkla mu, že dílo zčásti provedl s prodlením a zčásti nedokončil, a ve vztahu k části nároku vznesla námitku započtení, jíž proti pohledávce žalobce uplatnila pohledávku ze smluvní pokuty z téže smlouvy. 2. Okresní soud Plzeň-sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 308 C 62/2015-279, uložil žalované zaplatit žalobci částku 423 229,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém rozsahu (částce 574 359 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 25 Co 285/2018-332, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 229 363,70 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu jej ve výroku II potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 4. K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 31 Cdo 684/2020-406, rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích I, II a IV a v uvedeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud poté usnesením ze dne 9. 8. 2021, č. j. 25 Co 285/2018-423, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 229 363,70 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku III a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Soud prvního stupně následně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 31. 5. 2024, č. j. 308 C 62/2015-569, žalobu o zaplacení částky 652 593,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně) a mezi účastníky řízení (výrok III druhého rozsudku soudu prvního stupně). 7. K odvolání žalobce odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku III jen co do výše nároku žalované na náhradu nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „z důvodů uvedených v ust. § 237 občanského soudního řádu“ dovoláním, jež považoval za přípustné pro řešení otázek, které v jeho dalším obsahu precizoval takto: a) zda je určité ujednání o smluvní pokutě, pokud smlouva uvádí, že smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení lze účtovat podle čl. 4 (čtyři), ve smlouvě je však celá řada odstavců označených jako odstavec 4; b) zda je možno účtovat smluvní pokutu v případě, že žalovaná jako objednatel zavinila zpoždění prováděných prací podle smlouvy o dílo a nevytvořila podmínky pro to, aby mohl dovolatel řádně a včas dílo dokončit; c) zda se odvolací soud měl zabývat námitkou moderace smluvní pokuty, jestliže bylo nesporné, že žalobce po celou dobu řízení namítal, že účtování smluvní pokuty je nesprávné, že ujednání o smluvní pokutě je neplatně ujednané, že na vyúčtování smluvní pokuty nevznikl žalované nárok a že současný postoj žalobce vychází ze shodného skutkového stavu, který byl včas v řízení vylíčen a nejsou dány žádné nové skutečnosti, kterých by se v průběhu dovolacího řízení domáhal. 9. Co do vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, žalobce úvodem dovolání citoval – jak již uvedeno výše – znění ustanovení § 237 o. s. ř. a na závěr dovolání požádal dovolací soud, aby „přezkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zda v případě rozhodování v této věci se nejedná o skutečnosti, které dosud nebyly Nejvyšším soudem judikovány, případně rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“. Pouze ve vztahu k otázce sub c) žalobce v dovolání konkrétně namítl, že odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 a sp. zn. 23 Cdo 1398/2022 neposoudil jeho obranu proti k započtení uplatněné pohledávce žalované na zaplacení smluvní pokuty jako návrh na snížení (moderaci) nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty soudem. 10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je eventuálně přípustné. 12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 13. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 14. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 15. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). 16. Ve vztahu k otázkám, reprodukovaným shora sub a) a b), žalobce nevymezil žádný konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a ani z obsahu dovolání nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo