23 Cdo 1601/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1601/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 10. 2020 Spisová značka:23 Cdo 1601/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1601.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1601/2020-567 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně: Česká spořitelna, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČO 45244782, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, proti žalované: Hotel Residence Brno s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Pluhově Žďáře č. p. 36, PSČ 378 24, IČO 28215371, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, PSČ 110 00, o zaplacení částky 9 640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 120/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 263/2018-538, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 57 064 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 Cm 120/2013-491, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 640 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně z částky 5 000 000 Kč od 21. 1. 2009 do zaplacení navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 263/2018-538, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že se datum 21. 1. 2009 nahrazuje datem 28. 2. 2009, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a výroku pod bodem II potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo uveřejněno pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dále zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku následujícího znění: „Je v kupní smlouvě sjednané placení kupní ceny prostřednictvím úschovního (jistotního) účtu (podmíněné zápisem zástavního práva do katastru nemovitostí) pro smluvní strany závazné, když v důsledku rozhodnutí třetí osoby (schovatele, zde banky) není možné tento v kupní smlouvě sjednaný způsob zaplacení uskutečnit? A má za to stíhat sankční odpovědnost jednu smluvní stranu, totiž kupujícího?“ Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž poukazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, v němž Nejvyšší soud vyslovil: „K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště). Nelze tudíž než uzavřít, že nebyla-li kupní cena složena do úschovy advokáta v souladu s ujednáním účastníků kupní smlouvy na k tomu určený a dohodnutý bankovní účet, přičemž jiný způsob „složení“ nebyl účastníky kupní smlouvy, popř. všemi účastníky smlouvy o úschově dohodnut, nebyla kupní cena kupujícími řádně zaplacena.“ Dále pak dovolatelka odkazuje rovněž na judikaturu citovanou v předmětném rozhodnutí. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud postavil napadené rozhodnutí na závěru, že žalovaná mohla zaplatit kupní cenu dle smlouvy o převodu nemovitostí jinak, než bylo v této smlouvě ujednáno, přičemž byl veden názorem, že existenci objektivní a trvalé nemožnosti plnění ve smyslu § 575 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 352 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nebylo možné v projednávané věci shledat. Odvolací soud se měl ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že následnou nemožnost plnění, která by byla důvodem zániku kupní smlouvy, nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že neposkytnutím úvěru ze strany společnosti Volksbank CZ, a.s. (v současnosti podnikající pod obchodní firmou Sberbank CZ, a.s.) žalované nebude moci být nikdy uhrazena kupní cena, protože její vyplacení je vázáno, mimo jiné, i na předložení dokumentů dokládajících vznik zástavního práva zřízeného ve prospěch této společnosti. K uhrazení kupní ceny, a tím i ke splnění povinnosti žalované, totiž dle sou