23 Cdo 1817/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1817/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1817/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1817.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1817/2023-130 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Ústecký kraj, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 39/61, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalované L. W., zastoupené JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí 292, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 100/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 14 Co 217/2022-107, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se odpůrčí žalobou domáhal na žalované vyslovení relativní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 14. 9. 2020, kterou dárci D. a M. W. převedli na žalovanou nemovité věci zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY. 2. Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 14 C 100/2022-83, určil, že předmětná darovací smlouva je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém nejprve namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda daňová pohledávka žalobce existovala v době právního jednání, jehož relativní neúčinnost byla vyslovena. Podle názoru žalované odvolací soud nepostupoval při řešení této otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu ani Nejvyššího správního soudu; eventuálně měla žalovaná za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Dále měla žalovaná za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda v případě vzniku daňové povinnosti ze zákona se soud již nemusí zabývat výší daňové pohledávky, resp. tím, v jaké výši byla vyměřena. V případě této otázky žalovaná uvedla, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury dovolacího, resp. Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Podle žalované odvolací soud „minimálně implicitně“ založil své rozhodnutí rovněž na řešení otázky, že případná neurčitost či dokonce zánik daňové pohledávky je z hlediska souzené věci bez právního významu. I v tom shledávala žalovaná rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná spatřovala rozpor právního posouzení odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu rovněž v tom, že se nezabýval otázkou vztahu mezi zkrácením věřitele a hodnotou majetku, jehož převodem mělo dojít ke zkrácení věřitele. Konečně měla žalovaná za to, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, zda pohledávka žalobce je vymahatelná na základě jím v roce 2022 vystaveného výkazu nedoplatků, neboť se při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 5 Afs 342/2017. Na uvedeném základě žalovaná navrhovala, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil. 5. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil správně jak otázku vzniku a existence daňové povinnosti, tak otázku existence vykonatelné pohledávky v době podání žaloby, resp. v době rozhodnutí soudu. Podle žalobce by Nejvyšší soud měl o dovolání rozhodnout tak, že je zamítá. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Námitka žalované, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda daňová pohledávka žalobce existovala v době jednání, jež bylo určeno za relativně neúčinné, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 1806/99, vysvětlil, že daňové pohledávky žalobce (finančního úřadu) mu nevznikly tím, že dodatečnými platebními výměry rozhodl o úhradě dlužných daní. Pohledávky na daních totiž vznikají současně se vznikem daňové povinnosti. Daňová povinnost vzniká naplněním zákonem stanovených právních skutečností, které zakládají u státu právní nárok na daň a u povinné osoby daňový závazek; těmito právními skutečnostmi jsou činnosti, konání nebo chování, s nimiž je podle zákona spojeno vybírání daní (činnosti, konání nebo chování, která jsou předmětem daně). Od vzniku daňové pohledávky je třeba důsledně odlišovat její splatnost, která zásadně nastává (není-li stanoveno jinak) uplynutím doby stanovené pro podání daňového přiznání po skončení zdaňovacího období. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4950/2010). 11. Odvolací soud postupoval v souladu s těmito závěry, jestliže – s odvoláním na právní posouzení soudu prvního stupně – uvedl, že daňová pohledávka vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost; v případě daně z přidané hodnoty vzniká daňová povinnost podle § 20a odst. 1 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. V rozhodované věci bylo přitom prokázáno, že žalobce měl vůči daňovému dlužníkovi (D. W.) pohledávky na dani z přidané hodnoty za období od 2. čtvrtletí roku 2017 do 2. čtvrtletí roku 2019, přičemž k odporovanému právnímu jednání došlo dne 14. 9. 2020, tedy až po vzniku předmětných daňových pohledávek. 12. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost dodává, že v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2025, vyslovil, že vykonatelná pohledávka, pro kterou věřitel odporuje bezúplatnému právnímu jednání dlužníka podle § 591 o. z., může vzniknout i po účinnosti (provedení) právního jednání, jemuž se odporuje; podstatné je jen to, že jde o právní jednání, které není starší dvou let (k němuž došlo v posledních dvou letech). Ani případné nesprávné posouzení výše uvedené otázky odvolacím soudem tak žalované nemohlo v projednávané věci přivodit pro ni příznivější rozhodnutí. Samo posouzení, že odvolací soud na věc aplikoval ustanovení § 591 o. z., dovoláním napadeno nebylo, a dovolací soud je proto nemohl přezkoumat (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). 13. Otázka, zda v případě vzniku daňové povinnosti ze zákona se soud již nemusí zabývat výší daňové pohledávky, resp. tím, v jaké výši byla vyměřena, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 59/2023). V projednávané věci se odvolací soud výší daňové pohledávky žalobce za daňovým dlužníkem zabýval, přičemž vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (srov. bod 21 rozsudku soudu prvního stupně), že dle výkazu nedoplatků ze dne 31. 1. 2022 byl daňový dlužník v prodlení s úhradou daně ve výši 2 168 428,51 Kč (nedoplatek na dani z přidané hodnoty včetně úroků z prodlení). 14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.